Psychika ženy v těhotenství

Dobrý den, paní Natálie,
mrzí mě, že se nacházíte v takovéto nepříjemné situaci. Bohužel vše vyplývá z nedostatečné komunikace mezi Vámi a partnerem a také zřejmě z rozdílného postoje vůči miminku. Každý máte právo na svůj názor a bylo by dobré si o těchto bez výčitek a v klidu promluvit. Je potřeba se vzájemně vyslechnout. Nikdo by neměl být nikam tlačen. Z Vašeho postoje nemám pocit, že byste partnera někam manipulovala. Z patrnerova chování mám dojem, že plyne jakýsi odstup od situace. Je to pro něj možná situace, vek teré si nepřeje být a není schopen Vám to otevřeně říci. Proto se míjíte, hádáte a vyhýbáte se řešení. Ale co je vlastně lepší - být v dusné atmosféře, kde nic není dobře, nebo znát pravdu (ať je jakákoli) a snažit se žít v poklidu a harmonicky? Paní Natálie, cítím z Vás odvahu, tak se jí nevzdávejte. Zkuste si s partnerem pořádně v klidu o všem promluvit. To znamená o Vašich potřebách, pocitech a i zklamáních. Stejný prostor dejte partnerovi. Buďte k sobě otevření a mluvte o budoucnosti. Pokud vyjde najevo, že se Váš partner necítí býti připraven být znovu otcem, pak bude lepší, když se uchýlíte někam, kde Vám bude dobře a kde se budete cítít v bezpečí. Píšete, že můžete odjet k rodičům. Zvažte situaci sama, ale rozhodně Vám doporučuji klid a pocit zázemí. Držím Vám palce, věřte si! Eva

Dobrý den,
S přítelem jsem cca po 4 měsících otěhotněla.On tím nadšen nebyl, ale postavil se k tomu čelem.Já se naopak na miminko moc těším a nelituji toho.1 trimestr se ke mě choval pozorně, později jsme se občas chytli kvůli maličkostem.Jedna hádna vygradovala až do situace, kdy on na mě začal cholericky křičet. byl to šok, protože ho znám jako klidného člověka-již před vstahem.Po hádve jsem zrovna odjížděla k rodičům.3 týdny se mnou nekomunikoval, poté mi vzal tel. a já jsem přijela.Odmítl se spětně o problému bavit, že se nechce rozčilovat. Asi po měsíci jsme se v klidu přistěhovala, občasný křik se opakoval, ale již jsem to ustála-pouze s pláčem.
Přestěhovali jsme se do bytu po jeho rodičích, kde nastal zlom-je apatický, naprosto lhostejný-bez zájmu jak se cítím.Musím ho žádat aby mě odvezl do poradny do porodnice, ale nijak se mu nechce a vypadá to, že budu muset jet sama autem-mám to 40km.Stejně tak k porodu již se mnou nechce jít-pokud se ho zeptám jestli se něco změnilo, neodpovídá-nemluví se mnou.Chová se strašně-já stále jen brečím a vím, že by bylo nejlepší vše ukončit. Dcerku mám v režii já--nepřispěl mi ani korunu na výbavičku.Myslela jsem si, že by měla vyrůstat s otcem, ale za této situace si to přestávám myslet. Mohla bych se nastěhovat k rodičům-130km--myslíte, že je rozumné počkat až po porodu nebo to nemám odkládat? Myslíte si, že narození dcery ho může změnit?? Již má 2 syny z minulého manželství.
děkuji za odpověď

Nevím, jak bych začala, takže začnu asi takhle: s přítelem jsme si dítko plánovali, akorát že to přišlo nějak náhle a já to nečekala. V říjnu jsem zjistila, že jsem těhotná, ovšem než mi docvaklo, co se vlastně stalo a než jsem zjistila, co všechno těhotensví a mateřství bude obnášet, na interupci bylo už pozdě. Všechno mi došlo v podstatě až kolem 25 týdne. Nyní jsem v 37 týdnu a všechno je stále horší, vůbec si nedokážu představit, že bych měla za pár týdnů porodit a vyhovat dítě a přítele za to nenávidím, protože to zavinil i on. Chtěla jsem mít úplně jiný život, než mám teď. Nestihla jsem ani dostudovat, jsem na vysoké škole, kde mi nechtějí dát individuální studium, takže asi nebudu moci dále pokračovat. O svém životě jsem měla úplně jiné představy, než je skutečnost. Nevím, co dělat, často držím v ruce nůž a chci si něco udělat. Mateřský pud je však vždy silnější než já, takže prozatím se nic nestalo. Někdy mám obavy, aby se to opravdu nestalo. Mám často deprese a nevím, jak se se vším vypořádat. Přítel, když vidí, že mám deprese a hodně špatnou náladu, tak je naštvaný, protože si myslí, že ubližuji miminku a dělá všechno proto, aby mě naštval ještě víc (opravdu nechápu jeho chování), pak se třeba dva dny nebavíme a já stále brečím, což ho rozčiluje stále víc a víc a tak ještě víc mi to všechno vrací. Pak ho strašně moc nenávidím a myslím na nejhorší. Takže je z toho bludný kruh a já nevím, jak z toho všeho ven. Vůbec nevím, co dělat, někdy přemýšlím, že když bych umřela, tak by to bylo pro všechny lepší, hlavně pro něj. Možná ho nesnáším i proto, že mu stále dávám za vinu, co se stalo. Tvrdil, že je neplodný, tak jsem vysadila antikoncepci, což je samozřejmě i moje blbost a za to se také velmi obviňuji a nesnáším. Už nevím, jak dál, jsem z toho všeho velmi unavená a pro miminko nemáme kvůli tomu téměř nic koupeného. Přesto si myslím, že až se malý narodí, tak ho budu mít ráda. Nečekám radu, jen jsem to někomu chtěla říct.

Dobrý den,

Vaše situace, jak ji popisujete, je opravdu nelehká. Nejprve ze všeho bych Vám ráda nabídla, abyste se ve chvíli, kdy se cítíte nejhůř, nebála obrátit na někoho blízkého nebo na některou z linek důvěry - nejspíš to nevyřeší celou Vaši situaci, ale pomůže Vám to cítit se líp a najít pak cestu a možnosti, jak to unést.

Máte pravdu, příchod dítěte je sice obecně krásná věc, ale může také znamenat ránu pro naše předchozí plány. A je normální, že v takové situaci cítíte bezmoc a depresi. Ze zkušenosti mnoha žen, které neočekávaně otěhotněly, ale vím, že s podporou blízkých se dá i s dítětem na svých plánech pracovat. Pokud se nebudete moci studiu věnovat tak jako předtím, je přesto pro Vás možné na nějakou dobu přerušit?

Podle toho, co píšete, se mi zdá důležité podívat se na Váš vztah s partnerem. Děje se tam mnoho věcí, kterým je pro mě obtížné takto na dálku porozumět (proč se Vás přítel snaží naštvat, když se necítíte dobře? jak to dělá? jak se on cítí, když jste naštvaná?), a některé věci mi moc nejsou jasné: např. píšete, že jste dítě plánovali, ale o kousek dál uvádíte, že partner Vám řekl, že je neplodný a Vy jste proto vysadila antikoncepci. Napadá mě, jestli je možné, abyste si s partnerem věci vyříkali, a snažili se přitom zůstat co nejblíž u sebe - tj. neobviňovali a nehodnotili jeden druhého, ale mluvili o tom, čeho se bojíte, co Vám je líto, co narozením dítěte ztrácíte, ale i o tom, na co se těšíte. A také o tom, co Vás teď drží (kromě dítěte) u sebe, a jak je možné to posilovat (a zda to bude možné po porodu).

Píšete také, že pro miminko nemáte dosud nic koupeného a že doufáte, že ho po narození budete mít ráda. Zajímalo by mě, jestli Vám těhotenství přece jen nepřináší i něco pozitivního, a jestli si ho aspoň trošku užíváte? Také mě napadlo, jestli jste nezvažovala adopci, která by Vaši situaci (racionálně viděno) mohla vyřešit, a pokud ano, jaké byly důvody proti. Stejně jako je dobré mluvit o svých pocitech s partnerem, je fajn říci o nich i nenarozenému miminku - možná pak zjistíte, že se Vaše pocity trochu posunuly tím, že jste s ním navázala vztah.

Přeji Vám klidný zbytek těhotenství a hodně sil,

Eliška Kodyšová

Dobrý den, potřebovala bych se svěřit, poradit není to pravé slovo jelikož chlapům je téměř nemožné porozumět.
Otěhotněla jsem téměř okamžitě a od té doby je přítel nadšený(je mu 32) asi víc než já(23).Jsem teď v 18 tt a mám v hlavě momentálně takový zmatek,že nejsem připravená, že jsem ještě moc mladá i v rodině to vidím, každý mně má ještě za toho drzého rozmazleného puboše co je najednou těhotný,taky mám problém v práci, protože mi kvůli těhotenství neprodlouží smlouvu a budu muset asi skončit s externím doděláním magistra, tak mám poslední dobou docela "depku".A přítel není zrovna z těch co by hýřili empatií, nikdy toho moc nenamluvil, spíše je na činy. Je to sportovec a je zvyklý, že když někdo kňourá tak ho seřve a tím nabudí,ale bohužel já jsem citlivka a akorát mně to rozbrečí. Co jsem těhotná tak se na prcka moc těší, co chvíli mně hladí na bříšku a je takový tatínkovský, to je fajn, ze začátku jsme mněli strach ale po pár týdnech těhotenství jsme spolu začali normálně fungovat i fyzicky, jenže najednou z ničehonic o mně přestal jevit zájem, bříško hladí pořád ale nedá mi skoro ani pusu,nechci to nějak extra rozebírat ale z jednou týdně už je tři týdny vůbec nic a mně teď tak skáčou hormony a je pro mně styk daleko intenzivnější, takže mi to na depresi ještě přidává, jsem pořád plačtivá.Už mi roste bříško, vyskákalo mi akné,hodně se mi mastí vlasy a tloustnu, prostě se cítím hrozně ošklivá a tak mám pocit, že si za mně našel nějakou nahradu.Když jsem to na něj vybalila tak řekl že má prostě jenom strach aby malému neublížil, ale proč ho to proboha napadlo až teď,když předtím mu to nědělalo žádný problém.Je moc sympatický a ženské se kolem něj vždycky točily, tak mám strach, že mé těhotenství a zeškaredění a neustálé smutnění a deprese odemně odehnaly.Takže babo raď co mu v té hlavě běhá protože on mi takové věci nikdy neřekne...
Děkuji, že jste si mne vyslechli a pokud něco poradíte tak předem děkuji. Lucka

Dobrý den, Lucie, nedalo mi to, abych Vám nenapsala ohledně toho externího dodělání VŠ. Ono jde totiž o úhel pohledu. Já jsem studovala už před tím, než jsem měla miminko a byl to takový stres, že jsem se pak půl roku ještě vzpamatovávala. Pak jsem byla na mateřské (ještě jsem) a vesele studuju dál. Zjistila jsem, že mateřská poskytuje také určité volno, takže mám čas jezdit na přednášky. Samozřejmě, je to taky stresík, ale já osobně to hodnotím o mnohem pohodovější, než když se studuje při práci. Navíc, existuje taky přerušení studia a jestli na škole nemáte nějaké výrazné problémy, tak si myslím, že Vám to v pohodě přeruší. No a já teď čekám druhé, takže budu taky přerušovat, ale už plánuju, jak se do školy vrátím. Tak tolik jen o tom studiu a přeju Vám zlepšení nálady!

Dobrý den, paní Lucie,
chápu Vás, že si připadáte nějaká jiná :-). Těhotenství přestavuje pro ženu obrovskou změnu a to v rovině citové, tělesné i sociální. Je normální, že si připadáte přecitlivělá, nejistá a také, že nepoznáváte svoje tělo. Může se Vám zdát, že vlastně nic nemáte pod kontrolou. Ničeho se nemusíte bát, vše se urovná. Snažte se co nejvíce odpočívat, přemýšlet o nové situaci a být co nejvíce v klidu. To, že je těhotenství pro Vás změnou, neznamená, že do ní není vtažený i Váš partner. Tím chci říci, že i pro něj je to změna, o které mnoho mužů nemluví, protože se od nich očekává, že budou pro ženu oporou (a proto by neměli působit labilně). Píšete, že Vás trápí, že Vám Váš partner nedává dostatečně najevo svojí náklonnost a Vy máte pocit, že se mu dostatečně nelíbíte. Věřte, že tomu tak jistě není. Vaše tělo se mění a Vy se k sobě chováte více kriticky. Je to zrovna v ten momonet, kdy potřebujete důkaz, že se partnerovi stále líbíte a ono to jakoby nepřichází. Jenže někteří partneři mají k těhotné ženě (s postupně rostoucím bříškem) různý vztah. Není to tak, že byste se partnerovi nelíbila (těhotená žena je ostatně velmi sexy, velmi ženská), ale může to být proto, že Vás chce ochránit a miminko také. Nepřipadá mu zkrátka vhodné se v těhotenství tak často milovat. Takže si to nevykládejte jako odklon jeho náklonnosti vůči Vám, ale jako projev ochrany vůči Vám. Paní Lucie, určitě si o svých pocitech a potřebách s partnerem promluvte. Je potřeba, aby věděl, jak to vnímáte Vy a zároveň Vy ať víte, jak to vnímá on. Sice jsou to intimní věci, ale jsou pro Váš vztah důležité.

Dobrý den, mám neskutečně velký problém. Tedy, pro mě velký. S přítelem jsme spolu téměř 5 let. Před 2,5 lety jsme se začali bavit ohledně dítěte. Ujistil mě, že děti chce, ale časem. Když jsem začala být neodbytná a v klidu se mu snažila vysvětlit své pocity, jen mě ujistil, že mám na dítě fůru času a že při jednom styku ihned otěhotním, což se mi mu bohužel nepodařilo vyvrátit. Je o tom přesvědčený a nic ho nezlomí. Po delší pomlce jsem na toto téma opět opatrně zabrousila, a jeho (pro mě) ultimátum jsem respektovala. Až budeme mít dům. Máme štěstí, protože otázku bydlení nemusíme řešit pod tlakem - máme kde bydlet, i kdybychom se pro dům nerozmysleli. A teď, když ten dům máme od loňského roku, jsme se na konci roku dohodli, že se o dítě budeme snažit letos. Samozřejmě, že se dle jeho slov budeme snažit v létě, jenže já už s tím nesouhlasím. A snaží se mě přesvědčit, že je to jen můj problém. Momentálně se už měsíc léčím s opary, a prosila jsem, abychom se o dítě po mém vyléčení začali snažit, ale opět mě ujistil, že je ještě čas. A já z toho mám pocit, že se zblázním. Miluji ho, na druhou stranu neskutečně nenávidím, a mám problém s ním sexuálně žít. Chtěla jsem zajít společně do poradny, ale vyjel, že jestli mám nějaký problém, ať si ho vyřeším, že on cvokaře nepotřebuje. Následně, když jsem byla v počátku léčení s opary (mám je poprvé po sex.styku) mi gynekolog doporučil, ať mi je vevnitř namaže přítel, ale řekl mi, že to je humus, ať si poradím. A já mám teď pocit, že vlastně ani nevím, s kým žiju. Pro mě samotnou to jsou dost nepříjemné věci, a u něj mi chybí trochu podpora. Chová se, jakoby se za mě styděl, ale přesto vím, že mě rád má. O svatbě nechce ani slyšet, a dítě se bude muset jmenovat po něm, jinak mi nepodepíše otcovství, a vlastně veškeré "problémy", které bychom měli řešit domluvou, řeší příkazy a ultimáty. Nechtěla bych ho opustit, ale zároveň nesnáším jeho direktivnost. A vůbec netuším, jak s ním mám komunikovat. Vím, že by za dítě dýchal, ale "dokopat" ho k tomu je už nad mé síly. Nikdy jsem nebrala antikoncepci, několikrát se do mě vysemenil, ale nikdy jsem těhotná nebyla, a proto mě to možná trápí takovou silou. Vážně Vás prosím o radu, protože mám pocit, že už nemůžu ani pořádně dýchat. Děkuji sylva

Milá Sylvo,

to, co popisujete, zní opravdu jako velký problém - nejen Váš, ale ve Vašem vztahu. Váš návrh, abyste šli společně do poradny, byl opravdu k věci a to samé bych Vám doporučila i já. Vypadá to, že Váš vztah dospěl do fáze, kdy už - aspoň pro Vašeho partnera - není samozřejmé o něj pečovat, a proto strádá nedostatkem náklonnosti. Píšete, že víte, že Vás má rád, že by za dítě dýchal - ale cítíte tu lásku z něj? Z toho, co píšete, mě napadá, že v současnosti spíše ne. Rozumím Vaší rozpolcenosti, když píšete, že ho milujete i nenávidíte: zkuste se podívat, co přesně na něm nenávidíte (pravděpodobně jeho nezdůvodněně direktivní a nepřijímající chování vůči Vám) a co vlastně milujete. Pokud je to vzpomínka na dny, kdy k Vám byl něžnější, je namístě se zamyslet, co Vás vlastně drží u sebe: ne kvůli rozchodu (i když i to může být jedna z možností), ale především kvůli tomu, jak můžete obnovit a kultivovat to dobré, co Vás spojuje.
Partnerské poradenství pro Vás opravdu může být dobrým zdrojem podpory a průvodcem k nalezení cesty k sobě. Pokud se pro něj rozhodnete, Váš partner by měl znát Vaše pocity a vědět, k čemu poradenství Vašemu vztahu poslouží. Jestli bude i nadále proti, zvažte individuální psychologické poradenství pro sebe. Může Vám pomoci podívat se na to, jaká byla Vaše role v tom, že se Váš vztah dostal tam, kde je (ačkoli to není náhrada partnerského poradenství, protože aktivní jste jen Vy), a také získat podporu pro jednání s Vaším partnerem. Internetové poradenství přece jen pohovor s psychologem nebo psychoterapeutem nenahradí.

Přeji Vám hodně sil a držím palce,

Eliška Kodyšová

Dobré odpoledne, já sice těhotná nejsem ale vypracovávám do školy komunikaci s těhotnou ženou a ženou v šestinedělí. Mohly byste mi říct, jak s takou ženou správně komunikovat? Děkuju moc krát :) Jinak přeju hezkou neděli :)

Dobrý den,
komunikací s těhotnými, rodičkami a šestinedělkami se zabývám (např. v rámci o.s. APERIO (www.aperio.cz) i na semináři Psychologie porodu, který se bude konat teď v červnu), pokud budete mít zájem o další odkazy či informace, prosím napište mi na eliska.kodysova@aperio.cz

Dobrý den, paní Renato,
chápu, že těhotenství je období plné nejistot, které v člověku mohou vyvolávat strach. Strach je emoce, kdy se bojíme něčeho konkrétního narozdíl od úzkosti. Berme to tedy pozitivně v tom smyslu, že víte, čeho se obáváte. Možná se sama divíte, proč se u Vás tyto pocity vyskytly, když jste je při prvním těhotenství neprožívala.Víte, ono každé těhotenství je jiné a neznamená to, že když je žena těhotná již poněkolikáté, že již nevstupuje do neznáma. Opět se ocitá v nejistotě jak se bude její těhotenství vyvíjet, jak zvládne péči o dalšího potomka, např. jak mezi ně zvládne rozdělit svojí lásku atd. Zkrátka máte plné právo pociťovat pocity nejistoty, protože je to pro Vás opět nová zkušenost.
Paní Renato, trošku z Vašeho psaní cítím, že Vás do stresu uvádí lékařské výkony a kontroly, které musíte podstupovat. Zkuste se na celou situaci podívat racionálně, mít od toho jakýsi odstup nebo nadhled. Věřte svému tělu! I ve vyšším věku můžete bez obtíží donosit zdravé dítě.
Soustřeďte se na své pocity, najděte si pro sebe chvilku klidu a zjistěte čeho přesně se bojíte, někdy i za pocity strachu o své tělo mohou být schovány obavy z něčeho nepřiznaného. Určitě na to nezůstávejte sama. Doporučila bych Vám najít si ve svém okolí např. soukromou porodní asistentku (na www.unipa.cz je přehled) a být s ní v kontaktu. Takto přes poradnu to bohužel moc nejde. Porodní asistentka Vás vyslechne, vše s Vámi rozebere a ze zkušeností poradí jak moc jsou Vaše strachy o zdraví na místě (zda nejste zbytečně vystrašená lékařskými kontrolami). Zkrátka cítím, že byste potřebovala celou svojí situaci rozebrat s někým, kdo Vás dokáže vyslechnout a bude s Vámi popřípadě bok po boku kráčet těhotenstvím. Neznamená to, že máte zanevřít na lékařskou péči - to vůbec ne, ale nějak cítím, že tam není příliš prostoru na rozbor Vaší psychiky a podpory.
Mějte se pěkně a užívejte si první jarní dny, Eva

Dobrý den, paní Evo,
víte nejsou žádná pravidla na to, jak správně komunikovat s těhotnou ženou a ženou v šestinedělí. Jde jenom o to ctít situaci v jaké se žena nachází a umět se vcítit do jejích pocitů. Musíte si uvědomit, že těhotná žena se nachází ve velmi zranitelném období svého života a potřebuje vyslechnout a cítít podporu.

Dobrý den
Potřebovala bych poradit....
Je mě 37let a čekáme druhé děťátko (jsem ve 24.týdnu těhotenství),doma už máme moc šikovného 2,5 letého chlapečka.Mám moc hodného a šikovného manžela,který nás má moc rád a udělá pro nás vše na co si vzpomeneme.
Při prvním těhotenství jsem měla klasické těhotenské potíže a strachy z něčeho nového,ale dá se říct,že těhotenství a porod proběhl v pořádku.
Ale nyní se pořád bojím.Z důvodu vyššího věku jsem byla na genetickém vyšetření,měla jsem špatné výsledky z krve tak jsem se začala bát.Odebrali mě plodovou vodu a výsledky dopadly dobře,spadl mě kámen za srdce a Já byla v pohodě,ničeho jsem se nebála.Za 14dní jsem byla na těhotenské poradně a naměřili mě vysoký tlak tak jsem byla několik dní v nemocnici a ukázalo se,že vše je v pořádku,ale Já začala mít strach znovu,o sebe o nenarozené mimi o synka i mažela ( v pubertě jsem prodělala srdeční onemocnění ).
Začala mě přepadat úzkost a strach,když si měřím tlka doma tak ho mám v pořádku a když jdu k jakémukoliv doktorovi tak mám tlak zvýšený a pocit úzkosti.
Byla jsem na Echu srdíčka a pan doktor mě tak vystrašil,že jsem doma úplně panikařila,za pár dní to přestalo. Já se objednala do Prahy do nejlepší srdeční kliniky,tenhle týden jedu na vyšetření,jsem ráda,že mě tam objednali,ale jen se podívám do kalendáře tak mám strach.
Připadám si jako blázen,mám krásnou rodinu,čekáme druhé mimi,moc se těšíme snažím se myslet pozitivně,ale nejde mě to strach je větší.
Manžel brzy ráno chodí do práce a už se stalo,že jsem se v noci vzbudila a musel přijet domů,jaký jsem měla strach,že se mě něco stane.napadají mě otázky kam bych dala synka apod....moc mě to obtěžuje,chci se strachu o své zdraví ( osobu) zbavit a užívat si těhotenství,chci aby se mimi u mě v bříšku cítilo krásně a né aby bylo ve stresu....Vždycky jsem byla hodně citlivá,opravdu hodně,ale teď je to moc...ale to by mě ani tolik nevadilo,hlavně mě trápí strach o mé zdraví.
Jinak jsem veselá,mám plno přátel je se mnou legrace,nebýt toho strachu tak jsem moc šťastná......
Děkuji za odpověď....Renata

Dobrý den, obracím se na Vás s dotazem. partnerovi zemřela maminka na které velmi lpěl a visel. Je to pro něho ohromná tragédie a je stále duchem mimo. V té době jsem zárověň zjistila, že jsem těhotná. S partnerem jsme spolu pár let a miminko jsme plánovali. Myslela jsem, že mu touto zprávou zvednu náladu,na začátku to tak i vypadalo, ale je to čím dál horší. Sedí stále duchem mimo, o nic nejeví náladu, o dítě se nezajímá a když bouchnu obviňuje mě, že ho nechápu a že ho stresuji. Jsem z toho úplně vyřízená. Potřebuji nějakou morální oporu a zatím mi doma sedí uzlík, který jen kouří a stresuje mě. Opravdu jsme se měli moc rádi, ale v poslední době na něho stále vyjíždím, vadí mi ta jeho pasivita, on vyjíždí na mě a už jsme sed ohodli, že pokud to takto bude trvat dále tak se odstěhuje. Vždycky to byl báječný partner, ale mám dojem, že ho poslední dobou nemohu vystát. Na jednu stranu se bojím aby se nezhroutil ještě víc a na druhou stranu si říkám, že je dítě nejdůležitější, celé noci nespím a stresuju se a bojím, se že se něco stane, je mi na omdlení a bojím se že díky těmto stavům o dítě přijdu. Je na to nějaká pomoc nebo jak se mám chovat. Děkuji Simona

Milá Simono,

vypadá to, že jste se s partnerem ocitli v situaci, kdy oba potřebujete podporu a péči. Vy jste teď těhotná, děje se Vám spousta nových věcí a Váš svět se mění, a je pochopitelné, že čekáte, že Váš partner - otec dítěte - to bude sdílet a pečovat o Vás. Z toho, co píšete (jindy je báječný), se zdá, že tohle by Vám pravděpodobně poskytl, pokud by k tomu měl kapacitu.

Jenže tu teď on aktuálně nemá. Úmrtí blízkého člověka je událost, která hluboce zasáhne do našeho života. Trvá asi rok, než jej přijmeme a než proběhne proces truchlení, který má své zákonitosti a fáze a nelze jej příliš uspíšit. Představuji si, že pro Vašeho partnera je možná i bolestná myšlenka, že jeho matka už dítě nikdy neuvidí. Svou roli tu možná hraje i vztah, který si myslí, že jste měla k jeho matce: píšete, že na ni byl hodně vázaný, možná z Vás cítil žárlivost a proto je teď pro Vás těžké si jeho truchlení představit, ať už skutečně nebo jen v jeho představách. Těhotenství pro něj navíc je spíš abstraktní představa, s miminkem navazují muži kontakt až později - ve chvíli, kdy jsou jeho pohyby cítit i přes břicho položenou rukou, nebo až po jeho narození. To může být důvodem, proč partner teď nevnímá tolik Vás, ale hlavně svou ztrátu. A pokud má svůj "pohár" prázdný, nemůže z něj dávat ani Vám.

Jak z toho ven? Píšete, že se teď nemůžete vzájemně vystát a že uvažujete o jeho odstěhování. Krátkodobé odloučení by Vám mohlo pomoci otupit ostří vzájemné nevraživosti, abyste začali vidět jeden na druhém i to dobré a uvědomili si, co Vás vlastně spolu drželo (kromě dítěte, které čekáte). Rozhodně by mi přišlo škoda ukončit původně dobrý vztah ve chvíli, kdy se objeví vážnější problémy. Partnerství je koneckonců i o toleranci a vzájemné podpoře v nedobrých životních obdobích.

Vzájemná podpora by měla být dalším krokem. Nebojte se udělat první krok a sdílet s ním jeho smutek. Je normální spolu vzpomínat na to dobré a oplakávat to, co už nebude; můžete se ho prostě zeptat, jak se mu daří a co je pro něj teď nejtěžší a jak byste mu mohla pomoci. Pokud Vám na vztahu s ním záleží, klidně to přiznejte, a pokud se nezačne ptát on, buďte sama otevřená a řekněte, jak je Vám, jaké to je, čekat miminko (kromě toho, že je Vám třeba špatně - zmiňte stres, ve kterém žijete, ale zkuste ho neobviňovat) a co byste od něj potřebovala. Mluvte o svých pocitech, ne o tom, že nemá kouřit a pasívně vysedávat. Kritika a obviňování vzájemně odcizuje, mluvení za sebe sbližuje.

Může se stát, že ani sebevětší Vaše snaha partnerovi nepomůže, že ho úmrtí maminky tíží natolik, že není schopný fungovat jako partner ani jinak. V tom případě mu zkuste navrhnout, ať vyhledá psychoterapeuta nebo jinou odbornou pomoc, která by mu pomohla zvládat truchlení. Každopádně je dobré si připomínat, že je to proces, který má svůj čas. Pokud cítíte akutní potřebu podpory, například pro pomoc se zvládáním stresu, a Váš partner teď není přes Vaše úsilí k dispozici, radím Vám také obrátit se na někoho, kdo Vám s tím může pomoci.

Přeji Vám hodně sil v náročném životním období a držím Vám oběma palce,

Eliška

Dobrý den, paní Michaelo,
v první řadě bych Vás chtěla ujisit, že to že Váš partner odmítá v těhotenství sex, je úplně normální. Každý jsme jiný a každý může reagovat jinak. Neberte si to nějak osobně a rozhodně si nemyslete, že jste u něho ztratila svojí přtažlivost. Určitě to tak není, jen ve Vás nyní spíše než milenku vidí naplnění ženskosti - matku, kterou chce chránit a opečovávat jí. Je možné, že mu připadá divné se s Vámi milovat, když ve Vás je další bytost. Může mít pocit, že to není správné se nyní milovat. Víte, toto je velmi citlivé téma a tak se vám to pravděpodobně stydí říci. O Vašich pocitech také pravděpodobně neví a určitě by nechtěl, abyste se tím trápila. Je tedy velmi důležité, aby jste si společně promluvili o svých pocitech - bez jakých koli předsudků a výčitek. Píšete, že Váš partner se o Vás hezky stará a pečuje o Vás - tím Vám dokazuje vlastně svojí lásku. Promluvte si s ním i o sexuálním životě (ženy v těhotenství mohou mít i jiné libido) a zkuste se domluvit na něčem, co by bylo příhodné pro Vás oba. Mějte se pěkně, Eva

Dobrý den,
jmenuji se Michaela a jsem v 25. týdnu těhotenství. Můj dotaz směřuji na svého přítele. Je to již tak 4 týdny, kdy úplně ztratil zájem o sex. Dokud na mě těhotenství nebylo tolik vidět, bylo vše při starém, ale od té doby co mám bříško a miminko se hýbe, ztratil zájem o sex. Jeho chování spíše připomíná pečovatelku. Nemůžu říct, že je odtažitý, naopak, neustále mě hladí, dotýká se mého bříška, objímá mě a i jinak je velmi pozorný. V okamžiku, kdy se s ním začnu mazlit, tak jak jsme to dělali vždy před sexem, stáhne se a je úplně pasivní. Zkoušela jsem s ním o tom promluvit a ptala jsem se, co se změnilo, že se ke mně chová jinak, dělal, že nechápe o čem je řeč. Prý mám v hlavě brouky, podle něho je vše v naprostém pořádku. Nevím, jestli mám být spokojená, že mám přítele, který by mě nejraději na rukou nosil, nebo jestli si mám dělat starosti, že jsem přišla o chlapa, na kterého jsem byla zvyklá. Myslíte, že tento stav je jen dočasný po dobu těhotenství? Moc prosím o radu.
Děkuji

Dobrý den, paní Evo.
Abych se přiznala příliš Vašemu psaní nerozumím. Chápu, že máte pocity stísněnosti, strachu a obav. Pokud již tyto pocity nepominuly (odepisuji poměrně pozdě), pak by bylo nejvhodnější buď si s nimi s někým důvěrným pohovořit - nezůstávat na ně sama a nebo ještě lépe vyhledat psychologa ve vašem bydlišti, který Vám pomůže se těchto negativních pocitů alespoň z části zbavit. Držte se, Eva

dobry den jmenuju se eva a sem tehotna 4 msice a mama strasni pociti zhruzi ze se podvedla manzela ale neni to tak jenom takovi prestavi cetim takovou litost pred manzelem a nevim co tojo a taky si davam do hlavi ze to decko neni miho manzela ale nikoho jineho a strasne se bojim ze to nejsou prestavi ale ze je to dopravdi neumim si prestavit dibi to bylo dopravdy jak muj manzel bi se tvaril a tak dale prosim vas chtela bych poradt co mama delat jinak se stoho zblaznim dekuju prosim vas odepiste mi