Psychika ženy v těhotenství

Jessi, vydrž! Strašně moc se v tobě teď děje, mozek Ti produkuje takový koktejl hormonů, že málo která z nás to zvládá s úsměvm.. ony na to potom ty maminky zapomínají, ale i já stejně jako Mag první měsíce probračela... a ani teď mi není vždycky veselo. Vlastně jediné co mě baví je číst si a zapomenout na svět kolem, ale věřím, že se to zlepší.. A že taky zapomeneme, až si poprvé miminko pochováme. :-)

ahojkyJessi, naprosto tě chápu.Mě je sice 29 let, ale prožívám něco podobného co ty.Sice se s přítelem nehádáme, protože to jsme nedělali nikdy, ale naprosto ochladl co jsem těhotná.sotva mi dá pusu když přijde z práce, ani mě neobejme a to dělal celkem pravidelně.Myslím že to je proto, že chlapi se prostě bojí,nevědí do čeho jdou.No jo, jenže většina ženských prožívá to samí,ale to už si ty naši chlapi neuvědomují.jsou to trochu sobci.Mysli na své dítě,říká se, že jak se to narodí chlapi zjihnou a změní se.tak zkus tomu věřit.držím palce a přeju hodně štěstí a hezké těhotenství.

Ahoj jsem v 17tt a řeším uplně to samé a asi se z toho zblázním...Na dítě se netěším a s partnerem jsem to ukončila,protože to nikam nevedlo.. myslím včera a ten se rozhodl,že mě bude citově vydírat řečmi typu umřu no...Je mi 26 a nechci dítě a hlavně v sobě ani nic necitím...Těžko najdu někoho kdo se mě bude snažit pochopit...co s tím dělat...netuším.:-(((

Dobrý den,
nikdy by mě nenapadlo, že budu řěšit takovéhl stavy úzkosti jaké mám. Tyto stránky mě uklidnili, že nejsem sama kdo prožívá podobné úzkosti jako já. Je mi 25 let a před půl rokem jsem prodělal potrat. Na miminko jsme se s manželem moc těšili a moc jsme ho chtěli, byla jsem šťastná když jsem tehdy otěhotněla, ale potom nám prostě přestalo být srdíčko a 2x po sobě jsem musela na kyretáž. Když to shrnu, tak bych řekla, že po psychycké stránce jsem to zvládla velice dobře, brala jsem to prostě že to tak příroda zařídila a asi to tak mělo být. Každopádně asi po 2 mensturacích jsem chtěla začít zkoušet znovu otěhotnět a ono se to hned povedlo, byla jsem moc šťastná a nevěřila jsem tomu, že jsem opět těhotná. První trimestr jsem si opravdu užívala a byla šťastná, pořád se pozorovala jak mi roste pomaličku bříško, pořád si šahala na bříško jestli tam něco náhodou neucítím. Jemonže pak přišlo něco z čeho jsem teď uplně mimo a nedokážu si to racionálně vysvětlit a stydím se za to. Asi od 18. týdne těhotenství ( teď jsem ve 22. týdnu) mě jednou večer přepadla strašná úskoz, bylo mi najednou hrozné hork, rozbušilo se mi srdce, začalo mě bolet břicho, dostala jsem průjem a cel se třásla, ze strachu jestli jsem to opravdu takto chtěla a jestli jsem dost připracená na to miminko co v dunu přijde a najednou jsem prostě začala cítit, že nejsem šťastná, že jsem těhotná. Dost mě to tehdy vylekalo proč to tak je a prč se tak z ničeho nic cítím, naštěstí to samo odešlo asi za 2 dny a já byla zase v pohodě. Teď to ale na mě přišlo znovu, po 2 velkém ultrazvuku, bohužel už to ale tak rychle samo neodešlo a každý den se teď trápím nemůžu v noci spát a mám pořád strach jak to vše bude a jestli budu mít to mimnko ráda , když ho teď jakoby nechci a nejsem šťastná, že jsem těhotná. Paradox je fakt v tom, že k tomu vůbec nemám důvod něco takového cítit, mám dobrého manžela, který mě vyslechne za nic se na mě nezlobí, ale samozřejmě ho to taky trápí když mě vidí, s rodinou je taky vše v pořádku maminka se hrozně těší na vnoučka a pořád mi říka, že se nemám ničeho bát, že mi se vším pomůže. Já už si fakt připadám jako blázena a už mě to uplně štve že jsem taková že mi něco takového pořád pramení z mozku a nemůžu to nějak ovlivnit ikdyž jsem před tím byla tolik šťastná, pořád si říkám, že to třeba zase samo přejde jak před tím, ale tentokrát už to trvá asi 3 dny a je mi už fakt na nic, z toho jak nespím jsem hrozně unavená , tep mám 103, hrozně nízký tpal asi 2 kg už jsme aji zhubla, jak mám pořád průjem a nemůžu si nějak sama pomoct a dostat se z toho zase do té pohody. Bojím se co bude dál ..... byla jsem s tím u své gynekoložky a povykládala jí to a řekla mi, že je to uplně normální vlivem hormonů, že na některé ženy to takto působí, ale že by se to mělo co nejrychleji řešit ,protže se to může jen zhoršit a po porodě ještě víc a doporučila mi návštěvu u psychyatra. Jenže já jsem prostě nikdy nic takového nezažila vždycky jsem si se vším poradila sama a připadám si jak blázen, že bych měla jít k psychyatrovi a navíc nechi brát v těhotenství žádné antidepresiva aby to neublížilo miminku, chci být zase v normální pohodě jak jsem byla před tím. A jak tady píšete taky nechci patřit mezi nějaké zlé matky co se netěší na své mimnko a neužívají si těhotensví jak by měli, ale proč jsem byla tak šťasná a najednou nejsem. Prosím o nějaký názor nebo podobnou zkušenost a co Vám pomohlo.
Děkuji za odpověď.

Dobrý den paní Pavlo,
omlouvám se Vám, že odepisuji s časovým zpožděním.
Přemýšlela jsem nad Vaším dotazem a nevím, zda Vám mohu říci, že to, co nyní prožíváte je v rámci těhotenských změn a převratů normální, nebo je to příznakem zvýšené úzkostnosti.
Ať je to tak či tak, důležitější bude se podívat na příčiny pocitů úzkosti. Z Vašeho psaní mě napadají tři možné příčiny.
1) Jste úzkostnější typ a změny ve Vašem životě hůře snášíte. Jistě Vám na pohodě nepřispívá, že nemáte těhotenství pod kontrolou a že se Vám změní dosavadní životní styl. Vlastně skoro vše :-) Pokud to o sobě víte, pak bude nejlepší zkusit si o tom promluvit s někým, kdo Vám pomůže různými relaxačními a sebeuvědomovacími technikami tyto pocity zmírnit až odstranit. Zkusila bych proto zkontaktovat nějakého psychologa či psychoterapeuta. Rozhodně bych jako první volbu nevolila rovnou psychiatra.
2) Napadá mě, že Vaše úzkost může souviset s podvědomým strachem o zdraví a život plodu. Nyní, ve druhém trimestru těhotenství, kdy prvně můžete pociťovat pohyby miminka, si můžete více uvědomovat, že miminku tu skutečně je. Je možné, že tato Vaše úzkost se projevuje jako snaha ze situace utéct, zbavit se tohoto napětí. Proto se Vám vkrádají myšlenky na to, zda jste tohle opravdu chtěla, zda dokážete být dobrou matkou. Paní Pavlo, pokud vidíte jako tuto variantu pravděpodobnou, pak by to chtělo Váš strach o těhotenství rozpustit. Chtělo by to najít si dobrou porodní asistentku, se kterou si budete moci o všem promluvit. Naleznete jí například na stránkách www.unipa.cz Paní Pavlo, držet v sobě pocity strachu a bezmoci není dobré. Chce to si připustit všechny své emoce, ale raději s někým, kdo bude v té době s Vámi a podpoří Vás. Zadržené emoce a bloky mohou způsobovat právě somatické projevy - bušení srdce, nevolnosti, zácpu,... Zkuste se zamyslet nad tím, čeho opravdu se bojíte, pak s tím můžete něco udělat. Pokud zjistíte, že se vlastně bojíte o zdraví miminka, nevyhýbejte se kontaktu s ním. Zkuste na něj mluvit, říkat mu své pocity - jakékoli. Zkoušejte to pomalu, nemusí Vám to jí ze začátku snadno. Zkuste si také představovat samu sebe, jak jste maminkou. Jaká byste chtěla být? Jak byste chtěla své miminko vychovat? Zkuste nad sebou popřemýšlet. Také si dopřávejte hodně odpočinku, nebuďte na sebe přísná. Poslouchejte relaxační hudbu, choďte na procházky, mluvte o svých emocích, používejte aromaterapii, malujte, vypište se ze svých pocitů...zkrátka cokoli, pocity musí ven :-)
3) Poslední příčina Vašich úzkostných stavů mě napadá ta, že skutečně nejste připravená být matkou. Tato varianta mi však připadá nejméně reálná. Spíše si myslím, že obrovským strachem o miminko jste se dostala do role kdy jste v hrozném kruhu negativních emocí. Jak jsem psala výše, je žádoucí je prolomit.
Paní Pavlo, zkuste nad vším popřemýšlet,uvolnit se. Pamatujte si, že na všechny pocity máte plné právo a nic není špatně.
Je mi jasné, že takto Vám na dálku příliš pomoci nemohu, ale pokud byste potřebovala více poradit, můžete nás dále kontaktovat.
Držím Vám moc palce,
s pozdravem Eva

Dobrý den,chtěla bych se zeptat,co mám dělat,jsem těhotná ve 4 měsíci a mám ještě 2 letého syna.Někdy je toho na mně moc,a psychycky to nezvládám,a malého u hodím,a potom toho lituji.Takovéhle problémy jsem měla i před těhotenstvim,ale zase prozmněnu jsem ubližovala sama sobě,ale jeto třeba jednou do roka nebo do půl roka není to pořád.Prostě se to na mě vyvalí po dlouhé době.A bojím se to řešit přes doktora nebo psychologa,protože se bojím,aby mi třeba nesebrali dítě,nebo děti prosím poraďte moc děkuji S Posdavem Bačová

Dobrý den paní Světlano,
to, že nám občas "prasknou nervy" se stává. Nemělo by to však vyústit v agresi vůči někomu dalšímu bezbranému či vůči sobě. Vím, že Vás toto jednání trápí a opravdu je třeba ho odstranit.
Takto přes internetovou poradnu Vám nemohu pomoci více než touto krátkou odpovědí. Nejlepší by bylo se svěřit se svým problémem psychologovi. Nemusíte se bát, že by Vás někdo z něčeho obviňoval. Důležité je, že chcete se svými nahromaděnými pocity něco dělat :-) Paní Světlano, dle mého názoru potřebujete tři důležité zdroje informací. Za prvé - zkuste rozebrat své pocity. Za druhé - měla byste si osvojit techniky, kterými budete umět ventilovat své emoce, ale průběžně a přiměřeně. Za třetí - měla byste posílit své výchovné kompetence. Vychází mi z toho, že by bylo dobré kontaktovat např. rodinného poradce. Znáte koncept Respektovat a být respektován? Podívejte se na stránky www.respektovani.com Také Vám mohu doporučit rodinnou a výchovnou poradkyni, která zároveň vystudovala i psychologii. Jmenuje se Eva Mikešová a zde jsou její stránky: www.evamikesova.cz Dále Vám nabízím kontakt na psycholožku Elišku Kodyšovou, která má email na sebe uvedený v rubrice " o autorkách".
Paní Světlano, pochvalte se za to, že jste se rozhodla se svým problémem něco dělat, a že jste se vydala na cestu... :-)
Mějte se pěkně, Eva

Dobrý den, s manželem máme cca 3 měsíce od svatby, braly jsme se po necelém roce známosti vzhledem k mému těhotenství, momentálně jsem v 7 měsíci. V počátku vztahu jsme společně překonali nepřízeň okolí a hlavně mojí rodiny a prosadili jsme si společnou "lásku", zažily jsme i rozchod, návrat, potrat apod.. Od začátku jsem měla o našem vztahu pochybnosti, ale překonala jsem je a jsme stále spolu… Bohužel ne moc šťastně :( pořád to přikládám mému těhotenství, hormonům, stresovým situacím a velkým změnám v mém životě… Poslední dobou se mi, ale manžel doslova zhnusil, hlavně když se napije, ale i všeobecně a občas nechápu kam jsem dala rozum, oči a lásku teď momentálně také moc necitím… :(. Všechno mi na něm vadí... Je mi z toho všeho smutno už kvůli miminku které společně čekáme... Vždycky jsem chtěla spokojenou a hlavně úplnou rodinu.

Velice děkuji za odpoveď

Dobrý den paní Andreo,
těhotenstvím si žena uvědomuje, že se její dosavadní život mění a že vstupuje do neznáma. Proto je jedno z nejvzrušujících, ale i nejnáročnějších životních období. Je to jakýsi přechod do dalšího způsobu života a vůbec není samozřejmé, že je to jen období pozitivních pocitů a harmonie. Stejně tak, jak se měníte Vy, tak se mění i Váš partner. I pro něho znamená těhotenství obrovskou změnu. Vám se může zdát, že to najednou není "ten pravý", kterého jste si vysnila. Když si přečtete pár příspěvků níže, zjistíte, že vůbec nejste jediná, která tyto pocity má. Jde o to, že v období těhotenství se mění vlastně vše a někdy se může stát, že máme tendenci o všem pochybovat, jsme více citlivé a zvažujeme všechny varianty možností.
Pokud jste si s partnerem v poslední době nerozuměli, zkuste si o tom promluvit. Uvědomte si, že i pro něj to je zlomové období. Pokud Váš partner pro Vás ztrácí kouzlo spíše na emocionální rovině - nikoli z nějakého jeho chování, pak zkuste své pocity respektovat a uvolnit je. Dejte jim prostor. Stejně tak jak přišly, mohou zase odejít. Zkuste spojit racionální myšlení s emocemi. Uvědomte si, co se Vám na partnerovi líbí a proč ho obdivujete. Pak si to srovnejte s tím, proč se Vám partner odcizil. Paní Andreo, pevně věřím, že Vaše nynější pocity souvisí s životní změnou a že se vše zase brzy ustálí. Možná by Vám pomohlo sdílete Vaše pocity s nějakou jinou těhotnou ženou nebo se osobně svěřit nějaké porodní asistence z Vašeho okolí. Pokud by Vaše pocity neodcházely v řádech týdnů, pak se nejspíše jedná o vážnější partnerský problém. Pak by bylo dobré ho společně s partnerem řešit a nebo zkusit o pomoc požádat i partnerskou poradnu. Ale opakuji, myslím si, že vše je na bázi životního přelomu. Dejte si prostor pro přemýšlení, uvolněte se, relaxujte a dívejte se na svět pozitivně. Zkuste se obklopit dalšími těhotnými ženami. S pozdravem Eva

Dobrý den,
možná nad mým "problémem" jen zakroutíte hlavou, ale já vážně nevím co si počít...
Před týdnem jsem zjistila že jsem těhotná, asi 6 tt a od té doby stále brečím a jsem nešťastná.. S přítelem jsem spolu necelý rok, ale známe se mnoho let a jsme dobří přátelé a když čtu příspěvky ostatních žen, musím říct, že mám skvělého a úžasného muže, který mi na naprosto neplánované a nečekané těhotenství řekl, že mě miluje, chce se mnou být a že se o nás postará, ať se ničeho nebojím.
Když vidí, že zase brečím, utěšuje mě a je na mě tak hodný, že si snad ani takovou podporu nezasloužím..
Rozbrečím se nad e-shopem s kočárky, výbavičkou, plenkama, vůbec si to nedokážu představit.. Já mám být máma? Měla bych už být, bude nám oběma 32.. Ale chci to opravu? Já vážně nevím... Většina mých kamarádek už děti má, nebo jsou právě těhotné, stejně už jsem ztrácela téma hovoru, jako jedna z mála bez dítěte... Ale chci se vůbec bavit o plenkách a o tom jak je úžasné být "těhulka"? Naskakuje mi husí kůže z tohodle pojmenování. Brrr.
Letos se mi měl spnit sen strávit celou zimu na horách, právě jsme v procesu stěhování do Krkonoš, po 5 letech konečně pryč z Prahy..koupila jsem si novou vybavu za mnoho peněz a teď se na tom kopci ani neprojedu a mám si místo toho vybírat neforemnou těhoteskou bundu.. A přítel bude na sjezdovce a já sama zavřená na vesnici v baráku jako ve vězení budu topit uhlím, protože jezdit na SNB těhotná asi vážně nemůžu. Život má vážně smysl pro černý humor.

Vím, že jsem hrozná, jiné ženy se snaží o miminko, touží po něm, tak jako moje nejlepší kamarádka, té to trvalo 6 let a moc se natrápila. A mě se to jako všechno povede, že ani nevím jak. Když jsem chovala miminka svých kamarádek, já so opravdu moc příla být máma. Splnilo se mi to. A já místo abych byla šťastná, sobecky myslím na vysněnou zimu na horách a brečím, nespím, je mi špatně a bolí mě břicho. Jsem nesnesitelná sama sobě, tak jak se mnou pak má vydržet on? Směje se a ulidňuje mě, že je to všechno hormony. Jasně že jsou, ale je to fakt strašný. Stěhuju se teď někam, kam bych se nikdy nestěhovala, vědět, že budu čekat díte. Chtěla bych mít dítě ve vlastním domě, vlastním hnízdě, který si sama zařídím. Takhle se přestěhuju, abych se pak stěhovala možná někam jinam, nikdo zatím neví kam, u čehož nemůžu sama zvednou ani jednu hloupou krabici.
Já jsem tak zvyklá se starat sama o sebe a teď jsem najednou závislá na jeho pomoci a ještě hodně dlouho budu..a stávám se tak moc zranitelnou..hrozně se bojím. Jak to zvládnu, jak to zvládneme, jestli budu umět být dobrá máma. Moje máma moc nebyla a není, tak jsem se to neměla od koho naučit. Oba jsem s přítelem z rozvedené rodiny a víme, že to je to co nechceme nikdy našim dětem dopusiti. On je vážně úžasný, chytrý chlap, co má rozum, dokážeme si o všem popovídat, rozhodně má pochopení pro to jak mi je vic než málo který chlap. Taky tu zprávu přijal mnohem lépe než já... vždyť já ji vlastně ještě nepřijala. Když mě všera viděl zase brečet, zeptal se mě, jestli by teda nebylo jednoduší, kdybych šla na potrat, když mě tak pořád vidí nešťastnou. A já do teď nedokážu říct, že to dítě chci. Přitom jsem z přesvědčení proti potratům a 10 let jsem brala HA přes všechnu její škodlivost, jen proto, aby se mi nikdy nestalo nechtěné těhotenství. Před 2 roky jsem ji vysadila, ať má moje tělo čas se vyčistit, než budu jednou chtít být těhotná... a teď tu v 5 ráno sedím a brečím, že jsem a nevím, jestli chci, i když zpátky to stejně vzít nejde.. Připadám si, jako když se rouhám, protoiže děti jsou dar od Boha a bojím se, že o něj za trest přijdu, když si ho nedokážu vážit..
No když si to tak po sobě přečtu, nejsem spíš zralá na odbornou pomoc? :-(

Budete určitě skvělá maminka , právě proto se bojíte že mu nedáte tu lásku , kterou Vy jste od své maminky nezažila , ale Vy budete určitě jiná. Já lásku maminky také nezažila , vychovala mě babička . Když se mi narodili děti , tak jsme od s nimi jezdili lyžovat , plavat , hrát tenis atd. a užili jsme si to s nimi a mohu říct , že děti mají hezké vzpomínky na dětství. Buďte ráda, že Vás manžel podporuje . Až se dítě narodí , budete nejšťastnější maminka na světě..

Paní Ello,
jak si sama můžete přečíst v naší poradně, Vaše pocity nejsou vůbec ojedinělé. Takovéto smíšené pocity, které bilancují původní způsob života a zároveň polemizují nad novým, jsou zcela normální a vůbec za ně nemusíte mít výčitky svědomí.
Paní Ello, zdá se mi, že Vám chybí sebedůvěra, že vše zvládnete. Já vím, že to je těžké. Vcházíte do situace, kterou neznáte a kde se od Vás "očekává" velká zodpovědnost a orientace na miminko. Ale co bude s Vámi? Skutečně ztratíte úplně vše? Nebo těhotenství může něco odnést, ale i přinést? Zkuste se na celou situaci dívat pozitivně, zkuste zapojit svojí fantazii. Vyčleňte si pro sebe čas a klid, kdy se zkusíte soustředit na Vaše pocity. Zkuste si připustit všechny, žádné nejsou špatné! Napište si, jaké jsou pozitivní a jaké jsou negativní, z čeho máte strach. Zkuste si také představit sebe, jaká byste chtěla být matka. Jak byste chtěla vychovat své miminko. Na druhou stranu si představte samu sebe, jak dokážete i v těhotenství ponechat své zájmy. O všechny přeci nemusíte přijít. Paní Ello, pokud zjistíte, že je těhotenství pro Vás příliš velká změna, měla byste si o tom s někým popovídat. Stačí nějaká kamarádka nebo Váš partner, který se dle Vašeho psaní projevuje jako empatický člověk. Zkrátka nezůstávejte na své pocity sama. Také se můžete ozvat znovu k nám do poradny.
Abych to celé shrnula. Vaše pocity jsou zcela normální. Nyní bude důležité neutíkat od svých pocitů, ale věnovat se jim a polemizovat. Srovnat si své myšlenky...s pozdravem, Eva

ahoj jeslti chce napis mi . mam ten stejny problem
rapatz1@seznam.cz

Dobrý den, jsem těhotná cca. v 5 týdnu a dostala jsem psychický amok. Stav šílený nedokážu si to vysvětlit mlátila jsem hlavou do lampy, histericky křičela a plakala, může to ovlivnit dítě? po psychické i fyzické stránce?

Dobrý den paní Michaelo,
stav, který jste prožila musí mít svojí příčinu. Proto bude vhodné po ní popátrat, ale raději se svěřte do rukou odborníka. To, co popisujete je vyvrcholení psychického napětí a měl by se řešit. Situace se může kdykoli opakovat. Proto opravdu raději vyhledejte odbornou pomoc, kde Vám odborně pomohou.
Prožitek, který jste popsala, mohl ublížit více Vám než miminku. Je správné, když jdou emoce ven, ale na druhou stranu by to mělo mít svojí mez. Soběubližování si již není zdravé. Potřebujete se obrátit na osobní, konkrétní osobu, která Vás vyslechne a poradí Vám.
Eva

Dobrý den, mám takový problém ale nevím, jak se ho zbavit. Nyní čekám druhé dítě. Při prvním dítěti po těžkém porodu kleštěmi jsem měla problémy, že jsem neustále v noci hledala své dítě u sebe v posteli, přitom bylo ve své postýlce a stále se to zhoršovalo. Paní doktorka mě poslala na neurologii a přes veškeré vyšetření se nic nenašlo, jen mi doporučila, abych s dítětem nespala v místnosti sama. V půli roce dítěte jsem podstoupila operaci štítné žlázy a neustále se potýkám s úzkostmi. Léčím se na psychiatrii, kvůli úzkostem užívám antidepresiva apo cital, který jsem teď pomalu s druhým těhotenstvím vysadila a úzkosti se vrátili ještě v horší míře. Jsem zhruba v 6tt. Mám stále svírání na prsou, neustále se něčeho bojím, přitom nemám čeho a vůbec v noci nemohu spát. Prý je lepší, když se v prvním trimestru těhotenství nic neužívá. Teď se bojim, jestli mé stavy nemůžou dítěti ublížit.

Dobrý den paní Olgo,
cítím, že Vašeho úzkosti mohou pramenit z nezpracovaného prvního porodu. Ten byl pro Vás nejspíše traumatický a o to více mohl podnítit Vaše úzkostné stavy mít zoufale vše pod kontrolou. Paní Olgo, bylo by dobré, kdybyste své pocity a obavy rozebrala s odborníkem. Nevím, jak kvalitní je nynější Vaše psychiatrická péče. Někdy se stává, že dostáváte jen předpis na medikament, ale Vaše duše se neléčí. Pokud cítíte, že tato péče není komplexní, zkuste změnit odborníka, zkuste skutečnou psychoterapii. Také bych Vám poté nabídla soukromou péči porodní asistentky, potřebujete mít pocit, že Vám někdo pomáhá a že na vše nejste sama. Soukromé porodní asistentky naleznete např. na adrese www.unipa.cz, kde je mapa porodních asistentek podle jejich působení. Nejdříve se však soustřeďtě na stabilizování Vaší psychiky. Napadá mě ještě jedna odbornice, která je klinická psycholožka (nikoli však psychiatrička), která se zabývá poporodním traumatem. Jmenuje se Michaela Mrowetz.
Paní Olgo, věřím, že vše zvládnete. Bude to chtít ale na sobě pracovat a pustit se do rozboru Vaší situace. S pozdravem Eva

Paní Olgo,
také jsem před těhotenstvím brala léky proti úzkostem. Když jsem otěhotněla, vyměnila mi je moje doktorka za Zoloft, u kterého je riziko pro plod hodně malé. Samozřejmě je lepší brát léků co nejméně, ale když budete nevyspalá a bude Vám blbě, tak to miminku taky moc neprospěje.
Zkuste se poradit se svojí doktorkou, která Vám psala léky na úzkosti, jestli by Vám nedoporučila také něco šetrnějšího.
Když na mě přijde před spaním nějaká větší úzkost, tak mi pomáhá soustředit se na svůj dech. Je důležité dýchat pomalu a jakoby do břicha.Pomalu se nadechnout, na chvíli zadržet dech (napočítat do šesti, tím na chvíli zablokujete tělesné projevy úzkosti) a pak pomalu vydechnout a snažit se co nejvíc uvolnit. A to opakovat dokola...
Přeju Vám, aby Vám bylo brzy líp!

J.

Dobry den , pomalu jsem procitala tyto stranky a musim rict , ze pomoc od pani Evy je užasná. Kolik asi tak zachranila vztahu a miminek.:-D
Ted abych presla k memu problemu. Je mi 34 let. Pred rokem jsem se vratila do Cech, pracuji nasla jsem pritele a zacla jsem snit o miminku. Rozhodla jsem se protoze jsem potkala muže, ktery je hodny, pracovity,ma me velmi rad, a hlavne je to jedinny clovek, ktery mou slozitou vecne nespokojenou povahu zvlada ukočírovat a stale s usmevem me podporovat a o vsem se mnou hovorit a to stále s usmevem . Jsem clovek kterému v živote teměř vse vychazelo az na ty vztahy a pochopeni sama sebe. Začla jsem hledat odbornou pomoc a snazim aby se ledy pohnuly. S pritelem jsme tedy zatouzili po miminku ja se tesila a snazila jsem se jak jsem mohla. Citila jsem, ze uz je cas a ze miminko mi otevre jiny pohled na svet a ja se zacnu soustredit na svou rodinu a budu si zit v kludu. Snazili jsme se mesic dva a nic. Vzkledem k memu veku jsem necekala zazraky a rekla jsem si ze se budu soustredit na školu po ktere jsem toužila a uvidi se co bude dal. Treba to vse dopadne uplne jinak. Dalsi mesic jsem to nedostala a prislo to. Byla jsem tehotna. Zaroven jsem se dostala na vysokou školu a ma radost z tehotenstvi byla ta tam . Prvni mesic jsem si rikala potrat ani nahodou ale pozdeji se mi vše zaclo hnusit. Vztah s pritelem , ktery to nechapal protoze s miminka byl nadšeny. Ja se zmenila o 100 %. Razem jsem si uvedomila, ze me veskere sny jsou ty tam. Ze muj zivot se zmeni a ja uz nebudu moc byt freee. Jsem asi hodne sobecky clovek, protoze normalni reakce na me tehotenstvi by mela byt radost. Ja vsek stale premyslim nad tim, zda to vse bylo dobre, zda muj pritel je ten onen najednou se muj vztah k nemu razem zmenil. Stranim se lidi, lezim cele dny v posteli, tesknim a rikam si ze to byla chyba. Bojim se zivota co bude. Odpovednosti , miminko a zda to vubec vše zvladnu. Zda budu dobrou matkou a zda mimcu dam dobrou rodinu. Protoze ted bojuji opravdu se vším. Budim se k ranu, spim nastesti celkem dobre, ale rano se probouzím s pocitem uzkosti. S pritelem jsem zacali hodne mluvit ale mam strach mu rict me plne pocity o tom že se mi zmenili i city k nemu.Neraduji se jsem zoufala na jednu stranu vim ze mam v bříšku miminko. Takhle jsem to preci nechtěla . :-( S rodinou mam špatne vztahy ani jim o tehotenstvi nechci rict. A tak se v tom utapim sama a jen trapim přítele.

Dobrý den paní Šárko,
když si pročítám Váš příspěvek, cítím z něj pocity obav a strachů. Těhotenství pro Vás znamená určitý životní zlom, změnu, která s sebou přináší nyní spíše negativní pocity. Buďte klidná, toto je do jisté míry normální. Každá žena, i když těhotenství plánovala, dříve či později dospěje k pocitům, které jsou rozporuplné. Uvědomuje si, že nic nebude jako dříve, že vlastně neví, co jí změna přinese a zda zvládne být dobrou matkou, zda tento životní krok vůbec chtěla. Paní Šárko, cítím, že si potřebujete na myšlenku, že jste těhotná zvyknout. Zatím se jí bráníte. S tím souvisí i proměna vztahu ke svému partnerovi. Může se stát, a dokonce to opravdu není výjimečně, že těhotná žena promění emoční vztah ke svému partnerovi. Mohou to být intenzivnější pocity závislosti, potřeby podpory a uznání nebo naopak potřeba dostatku intimity a soukromí a jakýsi odstup od partnera. Je to proto, že žena se potřebuje jakoby ztišit, hledat si odpovědi na své otázky a také zvažuje, zda těhotenství byl pro ní správný krok a zda otec dítěte, je vhodný pro její dítě. Je zajímavé, že tyto otázky sice ženu napadají před otěhotněním, ale v těhotenství dostávají úplně jinou dynamiku a náboj, jsou totiž aktuální nikoli hypotetické.
Paní Šárko, doporučila bych Vám si o Vašem prožívání a Vašich potřebách, pocitech s někým popovídat. Potřebujete se vymluvit z Vašeho vnímání sitauce. Možná Vám postačí nějaká kamarádka nebo Vás lépe uspokojí odborná psychologická péče. Pokud byste nemohla nikoho ve svém okolí nalézt, mohu Vám doporučit paní Mgr. Kodyšovou, která je psycholožka a která se podílí na těchto stránkách, více o ní v kontaktech.
Závěrem bych Vás chtěla povzbudit :-) Zkuste o sobě přemýšlet jako o mamince, zkuste se zamyslet nad tím, jaká byste chtěla být matka, jak byste chtěla vychovat své dítě. Zamyslete se také nad tím, co se Vám na partnerovi líbilo, než jste otěhotněla. Proč jste si ho vybrala jako otce svého dítěte? Jaké má kladné stránky? Paní Šárko, také si myslím, že Vaše nedobrá rodinná situace významně ovlivňuje Váš strach stát se matkou. Možná by Vám pomohlo s někým rozebrat Vaše rodinné "trauma", protože pak se uvolníte a lépe se vžijete do role matky. Myslím si, že je třeba začít trochu bojovat, nepodléhat apatii, ale být aktivní. Berte těhotenství jako výzvu na nový začátek ...