Jdi na obsah Jdi na menu
 


Na tomto místě se můžete anonymně ptát na různé dotazy týkající se psychiky v těhotenství, budeme se snažit Vám co nejrychleji odpovědět .

 

Pokud Vás zajímá problematika prožitků ženy v těhotenství, pravděpodobně Vás bude zajímat i problematika porodu a poporodního období :-) To je moc dobře, protože člověk by měl být aktivní a jít ve svém životě do hloubky. Ostatně celé toto životní období je pro každou ženu velkým mezníkem a životním uzlem...

 

A proč Vám toto píši? Nově jsem totiž založila stránky Obejmutí po porodu. Jakožto porodní asistentka jsem si všimla, že se ženám po porodu věnuje málo pozornosti. Vše se točí kolem miminka, ale co žena?

aha.jpg

Pokud Vás zajímají témata jako jak zpracovat svůj porodní zážitek, jak navázat kontakt se svým tělem, co to je kontaktní rodičovství, přírodní podpora zdraví po porodu, sexualita po porodu a další, mrkněte sem: http://obejmuti-po-porodu.cz/

NEBO MŮŽEME BÝT V KONTAKTU I NA FACEBOOKU: https://www.facebook.com/ObejmutiPoPorodu/

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Re: deprese

Eva,8. 2. 2015 19:07

Dobrý den Evi,
vidím, že jste v současné době hodně podrážděná. Je to pravděpodobně proto, že se Vám "otevírají oči", kde žijete a s kým. Toto je zároveň umocněno blížícím se porodem a střetem s realitou, že skutečně budete maminkou a nepůjde to již vrátit... Každá žena se potřebuje cítit v bezpečí a být opečovávána. Od partnera Vám to chybí a od maminky přebývá. Ideální by bylo, kdyby si vyměnili role, že? :-) Některé věci však nelze tak rychle změnit. Víte, těhotenství není změna jen pro Vás, ale i pro Vaší rodinu. Maminky se obvykle o své dcery více starají, pečují o ně. Buďte za to vděčná (leckdo by za to dal všechno), ale také jí v klidu řekněte, kdy je její péče již příliš velká a omezuje Vás. Vše je o komunikaci. Ale určitě to půjde řešit v klidu. Přijde mi, že jste spíše typ člověka, který si své emoce nechává uvnitř sebe a pak exploduje... Toto není dobře. Stres z exploze pak škodí všem. Zkuste si toto uvědomit a změnit to. Dejte si zásadu, že hned řeknete, když Vám něco bude vadit. A další zásada by mohla být, že se budete soustředit také na pozitivní věci. Zkuste si založit deník, nějaký svůj sešit, a zkuste si do něj zapisovat svoje emoce. Co Vás trápí, nad čím přemýšlíte, co byste chtěla v budoucnosti zažít. Zkuste tam psát i Váš vztah k miminku, jak ho vnímáte, jaká byste chtěla být maminka, jaká byste chtěla, aby byla Vaše rodina... Zkuste si s miminkem i povídat, klidně i Vaše obavy, cokoli. Dejte mu na vědomí, jak ho máte ráda, i když je teď pro Vás vše složité. Paní Evi, co se týče Vašeho partnerství...píšete, že partner je o 9 let mladší. Možná si na těhotenství také zvyknout. Víte, muži dost často svoje emoce nepřipouštějí a dělají takovou pevnou skálu. Možná proto se k Vám tolik neprojevuje. Zkuste si udělat nějaký pěkný večer a v klidu si o všem promluvit. Víte, i pro muže těhotenství znamená změnu hodnot, velkou zodpovědnost, změnu trávení volného času, změnu v partnerství... Někdy mají muži takovou strategii, že moc nemluví, ženy se nedotýkají... pravděpodobně bude dobré, když se spolu začnete sbližovat. Budete si povídat, budete společně chystat domov, budete společně snít. Zkuste se na svého partnera podívat pozitivně, hledejte na něm to dobré. Uvidíte, že to vycítí a bude se více snažit! Mnoho zdaru, Eva

partnerská krize

Karolína,4. 10. 2014 20:47

Dobrý den, už jsem bezradná. S přítelem jsme spolu byli 5 let, ikdyž jsme si prošli velkými krizemi, milovali jsme se a celkově jsme spolu byli šťastní. Jenže co jsem otěhotněla všechno se změnilo. těhotenství nebylo úplně plánované, ale on byl ten,kdo nechtěl používat ochranu a tvrdil mi, že kdyby se náhodou něco stalo, že by to bylo i fajn. Teď jsem v sedmém měsíci a mám pocit, že všechno to špatné na mě doléhá až teď. Když jsem otěhotněla najednou přítel otočil, že ani neví jestli mě miluje a jestli se mnou vůbec chce být. Sbalila jsem si věci a šla jsem na čas k sestře, potom jsme spolu odjeli na dovolenou, kterou jsme strávili odděleně, ale přeci jen jsme se k sobě vrátili, no prostě mi řekl, že to teda spolu zkusíme. No od té doby je to stejně na bodu mrazu, moc se nebavíme, náš vztah je prostě o ničem. Já se celou dobu snažila chovat normálně, ale teď už mi několikrát ruply nervy. Já vím, že výčitkami nic nevyřeším, ale nemůžu si pomoct. Dělám mu hysterický scény, prostě mám pocit, že když mu to všechno neřeknu, že mně asi praskne hlava. Svoje pocity jsem docela zvládala do doby než jsem skončila v práci. Teď jsem doma na neschopence, jsem furt sama. Mám pár kamarádek, ale já bych potřebovala toho partnera a hlavně jedna kamrádka má miminko, které když začne řvát, tak moje pocity ještě umocní, prostě řvoucí dítě a uhoněná kamarádka, která se léčí s poporodí depresí mně moc nepřidává. Mám pocit, že mně to leze na mozek, mám ze všeho strach, před těhotenstvím jsem byla šťastná a teď jsem o všechno přišla, o práci, o partnera, prostě nevím jestli se na to mimčo těším. Snažím se, mluvím na ni, ale ten panický strach z nejisté budoucnosti mě děsí. Bojím se budoucnosti, mám noční můry a špatně se mi spí. Čím víc se to blíží, tím víc jsem ze všeho nešťastná. Těhotenství je pro mě opravdu krizové období a to kdy jsem se cítila šťatná se dají spočítat na prstech jedné ruky.

Re: partnerská krize

Eva,5. 10. 2014 16:13

Dobrý den paní Karolíno,
mrzí mě, že si procházíte těhotenstvím spíše s negativními pocity. Víte, těhotenství je opravdu krize pro každou ženu, ale i pro jejího partnera. Píšete, že jste nyní již v sedmém měsíci těhotenství. Což je období, kdy byste se již pomalu měla začít koncentrovat na porod a svojí energii šetřit na reálný střet s miminkem. Všechny hádky a nejasnosti ohledně partnerského vztahu Vám energii a sílu ubírají a to není dobře. Píšete, že jste se na čas uchýlila ke své sestře a pak že jste se s partnerem k sobě zase vrátili. Ale proč? Co bylo tím motivem, že jste se k sobě zase vrátili? Byla to zodpovědnost? Byla to láska? Byl to strach ze samoty? Zkuste na to přijít. Zkuste popsat Vaše pocity k partnerovi a totéž vyžadujte od něj. Ne pod žádným nátlakem, ale asi bude dobré, když si s partnerem v klidu promluvíte a sama vyhodnotíte, zda Vám stojí za to setrvávat ve vztahu, který Vás nyní nenaplňuje. Udělejte si čas sama pro sebe a zeptejte se sama sebe - z čeho máte obavy a co je pro Vás nejdůležitější. Možná máte strach ze samoty a obavy, zda vše s miminkem zvládnete. Toto je úplně normální pocit, který se v těhotenství běžně vyskytuje. Nemyslete si, že když zůstanete ve svazku s partnerem, který není citlivý a není podporující, že se budete mít lépe. Naopak, člověk potřebuje ocenění, podporu a sounáležitost, pocit tepla domova. Pokud ho nemůžete nalézt, netrvejte na svazku za každou cenu. Máte svojí hodnotu a zasloužíte si být oceněná a milovaná. Pokud vyhodnotíte celou situaci jako nevyhovující, uchylte se někam, kde Vám bude dobře. Pokud můžete jít k sestře, využijte toho. Zkuste si vše promyslet a hlavně se soustředit na sebe, miminko a porod. Paní Karolíno, ze zkušenosti porodní asistentky Vám mohu doporučit, abyste svůj partnerský vztah vyřešila co nejdříve. Mějte se ráda, každý den řekněte sama sobě něco pozitivního a miminku také. Vůbec nemějte výčitky, že nevíte, zda to vše zvládnete, je to normální :-) Dopřejte si klid, to je nejlepší péče, jakou Vy i miminko nyní potřebujete. Také si myslím, že byste se měla obklopit lidmi, kteří jsou pozitivní. Vím, že kamarádka trpící poporodní depresí za to nemůže a je potřeba jí pomoci. Zkuste se však do styku i s nějakou maminkou, která má podobnou situaci jako vy - buď přes internet nebo přes nějaký těhotenský kurz či cvičení. Také bych Vám určitě doporučila si najít svojí soukromou porodní asistentku, se kterou můžete svoje pocity osobně a diskrétně probrat, určitě Vám pomůže i Vás podpoří. Dobrá je mapa porodních asistentek na www.unipa.cz.
Paní Karolíno, moc Vám přeji, abyste v sobě našla sílu a lvici, která si chrání svůj životní prostor a která si nenechá ubližovat. S pozdravem Eva

Přítel se změnil v těhotenství

barbora,19. 9. 2014 22:12

Dobrý den, už si nevím rady a proto bych byla ráda za Váš názor. Jsem ve 20 tt těhotenství. Otěhotněla jsem s přítelem po umělém oplodnění, za děťátkem jsme si ušli trnitou cestu. Dá se říci, že hlavním problém v početí spočíval na straně partnera. Ale teď k problému: před otěhotněním jsem měla doma milujícího muže, který se mnou trávil většinu času, chtěl se mnou vyrážet do společnosti, atd. Pravda v době pokusů o umělé oplodnění býval někdy nevrlý, ale to jsem přikládala tomu stresu z lékařů, zákroků, atd. Sliboval mi, jak bude šťasný, až budeme čekat miminko, jak se o mě a o to malé postará, po všech stránkách, i po finanční. Sitauce se má však tak, že jakmile jsem otěhotněla, partner najednou otočil a z nás se stali dva cizí lidé. Najednou si "může dělat, co chce", chodit s kamarády velmi často na pivo do hospod, popíjet alkohol...zatímco já sama doma po večerech vysedávám u tv. Nezajímá se, jak mi je, jak se daří miminku, nezajímají ho ultrazvuky, nic. Dokonce mě i několikrát chtěl opilý vyhodit v noci z bytu, který jemu patří. Na začátku se také jednou zmínil i o možnosti potratu. Prostě najednou je z něj jiný člověk, nedokáže se mnou komunikovat, dělá mi naschvály, má neurvalé řeči, vyčítá mi finance (vydělávám méně, než on). Od počátku mám tedy oči pro pláč a vůbec této změně nerozumím. Ani spolu nespíme - nechce - nejdříve kvůli miminku, pak je utahaný, a dokonce i nyní, když jsem se s ním chtěla usmířit, sex odmítnul. Je z něj skutečně úplně někdo jiný, soustředí se jen na své zájmy a na to, co chce on, bez ohledu na mě a naše budoucí dítě. Když mi bylo špatně a ležela jsem doma v bolestech, on byl zrovna v hospodě a já ho prosila, ať dojde, tak přišel až za dvě hodiny namol opilý. Došlo to tak daleko, že nyní už mám k příteli averzi. Nedokážu si představit, jak s ním fungovat dál - on komunikaci odmítá, prý za vše mohou mé hormony a on s ničím problém nemá. Neuvědomuje si, že já jeho změnu v chování beru jako zradu - sliboval mi láskyplnou rodinou pohodu a teď mám s ním jen toto peklo. Myslíte, že je ještě nějaká šance? A hlavně, jak si ho začít znovu vážit? Pro mě je to teď zcela nepředstavitelné a nevím, jak se přes to přenést. Děkuji.

Re: Přítel se změnil v těhotenství

Eva,23. 9. 2014 19:18

Dobrý den paní Barboro,
chápu, že se musíte cítit vystresovaná, ponížená a zmatená. Jak to, že se z Vašeho dobře známého partnera stal někdo, koho nepoznáváte? Odpověď je jednoduchá. Tak jako pro každou těhotnou ženu znamená těhotenství životní krizi - mezník, je to tak i pro partnery těhotných žen. Problém je však v tom, že se o tomto tématu nemluví, je to skryté. Cožpak by muž mohl připustit své pocity nejistoty, obav a strachu? Ne, vypadalo by to tak, že není dostatečná opora pro svojí ženu a své dítě. Pozornost okolí se vždy točí kolem těhotné (povšimněte si, že ani u ní se o psychice příliš nebavíme) a muž tak své pocity skrývá uvnitř. Víte, reakce každého muže může být různá. Záleží to na jeho hodnotách, životním stylu a také jakési zralosti, připravenosti být otcem. Něco jiného je také si o něčem představovat a něco jiného je být opravdu reálně v roli otce a uvědomit si, že se to již nedá vrátit. To se pravděpodobně stalo u Vašeho partnera. Dle mého soudu je nyní ve fázi, kdy se potřebuje smířit s tím, že bude opravdu otec. Možná bylo do této role více méně zatlačen a nyní se objevuje pravá reakce na otcovství. Paní Barboro, berte to tak, jak to je. Rozhodně svému partnerovi nic nevyčítejte (toto chování se běžně děje i u těhotných žen). Jde prostě o to, aby Váš partner měl dostatek prostoru si na novou roli zvyknout. Možná právě proto, že se bojí o ztrátu svého dosavadního života, se uchyluje více do hospody a chová se chladněji. Možná by bylo dobré si s ním v klidu promluvit. Říci mu, že mu necháte prostor na to si vše promyslet, že ho do role otce netlačíte. Nechte ho chvilku být - nemluvte o budoucnosti, netlačte na zařízení pro miminko atd. Zkrátka dejte mu prostor pro to, aby novou situaci přijal. Dejte mu také na vědomí, že ho stále milujete a že ho také potřebujete. Popovídejte si o nové situaci. Sdělte mu i Vy své pocity z budoucnosti. Snažte se hovor vést v klidu, bez výčitek - spíše v nadějném duchu. Moc Vám držím palce, ať se vše brzy srovná. S pozdravem Eva

tehotenstvi a prace

lenka,22. 8. 2014 1:30

Dobry den,mela jsem pritele ktery ma 6leteho syna.byli jsme spolu pres dva roky,ale kvuli jeho synovi spolu nejsme,nemame se moc radi s tim jeho synem.s pritelem jsme se rozesli letos v kvetnu,ale i presto jsme se vidali az do ted.v praci jsem dala vypoved,protoze jsem si nasla jinou praci do ktere mam nastoupit v zari jenze jsem zjistila ze jsem tehotna tak nevim co mam delat.jestli mam stahnout vypoved a jestli si mam nechat miminko kdyz nam to s pritelem neklape kvuli jeho synovi.

Re: tehotenstvi a prace

Eva,13. 9. 2014 18:40

Dobrý den paní Lenko,
omlouvám se za zpožděnou reakci.
Těžko Vám mohu říci, jak se máte zachovat. To musíte udělat sama. Je vidět, že ve svém životě asi potřebujete nějakou změnu - změna práce, rozchod s partnerem... a vidíte, do toho přišlo ještě těhotenství. Myslím si, že to možná můžete považovat za určité "znamení" a určitě stojí za to se s přítelem ještě pokusit dát dohromady. A těhotenství může změnit i Váš pohled na partnerova syna a také se třeba díky novému miminku sblížíte :-) Ale toto je jen pohled z venčí. Zkuste si o všem promluvit s partnerem. A co se týče práce, určitě to budete mít jednodušší, když zatím práci měnit nebude.
Opatrujte se, Eva

Dá se těhotenství prožít bez stresu?

Klára,4. 8. 2014 16:29

Dobrý den.
Jsem zrovna ve 20.tt a čekám nyní své třetí děťátko. Nejdřív jsem se s těhotenstvím nemohla dlouho smířit, vzhledem k tomu, že jsme začali stavět dům a měla jsem "prostě" jiné plány. Starším dětem je 8 a 7 roků. To co mně trápí je moje tchýně. Celý vztah s ní je od začátku komplikovaný. Bydlíme zatím v jednom baráku. Je především hrozně vztahovačná a vždy jde hlavně o ní. Když jsem ji oznámila, že bude mít další vnoučátko, tak se mně jen zeptala : "Jako vy?" Já řekla: "Ano my." A to byl celý rozhovor. Už o tom ví tři měsíce a jedinkrát se mně na nic nezeptala. Slyší, že celé dny zvracím, že se mi motá hlava, když k ni přijdu, ale stále se tváří, že to nevidí. Teď o prázdninách mi hlídá děti, protože chodím do práce. Pořád dochází k nedorozuměním, které se ji nedají vysvětlit. Pořád mi říká jaká jsem, jak děti vedu proti ní, což není pravda. Spíše se mi stěžují děti a já ji pořád omlouvám. Tak mně to stresuje, že se celé dny třesu a pořád nad tím přemýšlím. Manžel mi říká, že ona už je prostě taková, že ji nezměníme. Já jenom nedokážu pochopit, že ani teď, když jsem těhotná mně vůbec nešetří. Když spolu mluvíme a ona už neví co dalšího by mi řekla, tak se otočí zády, třeba ke zdi, založí ruce, a dělá, že tam nejsem. Můžete mi prosím poradit co mám dělat? jsem zdravotní sestra, pocházím ze Slovenska a nikdy v životě jsem lidi nepomlouvala, s každým jsem vždy vyšla. Tady v Čechách nemám ani žádné kamarády se kterýma bych mohla mluvit o všem. tchýně mi i vyčítá, že se stěžuju manželovi. Já se nestěžuju, ale je to jediný člověk, se kterým můžu mluvit. Přeju pěkný den. Klára

Re: Dá se těhotenství prožít bez stresu?

eva,15. 8. 2014 11:53

Dobrý den paní Kláro,
upřímně řečeno nevím, co bych Vám poradila...Vybavil se mi film od S. Monyové Tchyně a uzený. Viděla jste ho? Možná by Vás trošku "pobavil", protože tam je role protivné tchyně vykreslená velice dopodrobna a je tam znázorněno, jak to může velice potrápit.
Ale nyní již k vašemu dotazu. Píšete, že stavíte nový domeček a že bydlení u tchýně je prozatimní. K tomuto cíli bych se upínala ve své budoucnosti. Brala bych to vše jako prozatimní řešení. NA druhou stranu si jistě říkáte, že to nebude hned a že to potrvá. Mezitím Vás čeká zbytek těhotenství a porod.
Paní Kláro, myslím si, že Vaše spory s tchyní pramení někdy z minulosti a bylo by fajn, kdybyste se jim obě postavily čelem a promluvily si. Tedy společně i s manželem. Zkuste naplánovat setkání a vyříkat si co Vás vzájemně trápí. Možná se jedná o uraženou ješitnost a nějaké domýšlení si věcí, které se nestaly. Zkrátka za vším může být špatná komunikace a problémy se jen nabalují. Zkuste si uvědomit své hranice, za které už nechcete jít, ale zkuste si také uvědomit s čím vším Vám tchyně pomáhá a oceňte jí za to.
Paní Kláro, pokud to s Vaší tchýní neproberete, asi se Vám neuleví. Rozhovor veďte v klidu, bez osobních výpadů. Myslím si, že všichni byste si přáli, abyste měli doma harmonii a klid.
Pokud se cítíte sama, zkuste se poohlédnout po nějaké skupinové předporodní přípravě nebo tělocviku kam chodí více maminek, určitě navážete nové kontakty.
Hodně síly, Eva

Nechci díte co cekam

Dita,8. 8. 2014 7:53

Je mi 26 let a uz od puberty citim,ze sve dite bych asi nedokazala mit. Kdyz se koukam do kocarku, ano sou roztomila ale je kolem nich spousta prace. Desi me ze se treba 2 roky nikam nedostanu (sem tehotna) jsme na neschopence a bez prace. Jsme neustale v depresi a vzdy kdyz se probudim si reknu ze nechci byt tehotna. Od zacatku tehotenstvi mi je zle, nyni sem v 12 tt a na potrat sme nesla protoze me od toho kazdy odrazoval. Obcas lituju ze sme na ten potrat nesla uz v brzkem stadiu,a le rikala sme si, ze terba ten pocit teseni a naplneni prijde, ale porad nic. Vsichni pratele i z rodiny uz to vedi a tesi se, a je se neustale pretvarim, ze se tesim a usmivam se, protom mam stavy ze spadnu asi do mdlob. Jsem hloupa ze sme do toho vlitla, kdyz se vubec necitim a neustale s tim pocitem vstavam, uz nekolik dni a mam strahc ze se zblaznim. Nevim co delat.

Re: Nechci díte co cekam

Eva,15. 8. 2014 11:42

Dobrý den paní Dito,
z Vašeho psaní cítím, že se opravdu trápíte pomyšlením na reálný střet s mateřstvím. Víte, celá problematika je velice složitá. Vydala jste se na cestu, ze které nyní již nemůže uhnout.
Ve společnosti mylně panuje určitý předpoklad, že každá žena je stvořena pro to, aby byla matka. Možná se to týká většiny žen, že jim je mateřství vlastní a je to pro ně ta nejpřirozenější role, ale neplatí to pro každou ženu. Každá jsme jiná a je potřeba to také respektovat. To, zda se cítíme být připravené na mateřství, souvisí se spoustou faktorů, které si mnohdy ani neuvědomujeme. Naší připravenost na mateřství ovlivňuje náš věk, naše hodnoty, naše pojetí smyslu života, přijetí svého ženství, spiritualita, vztah s matkou, naše výchova, vztah k dětem, vztah k sobě, podpora partnera, sociální zázemí atd... Je to prostě spletité klubko.
Paní Dito, je také mnoho těhotných žen (naprostá většina), které i když si těhotenství moc přály, tak se neubrání polemice, zda to zvládnou a zda vůbec chtěly být těhotné. Tyto pocity jsou úplně normální, protože si uvědomujete, že to nelze vzít zpátky a také, že se Vám změní úplně celý život. Když však dochází k nějaké změně, vždy něco končí a něco začíná. Zkuste si třeba založit svůj deníček, kam si budete psát svoje pocity a přání. Začněte třeba tím, že si uděláte dva sloupečky a napíšete si plusy a mínusy mateřství. Uvidíte, že nic není jen černé nebo bílé :-)
Také bych Vám určitě doporučila o svých pocitech mluvit. Spíše bych se spojila s porodní asistentkou, která je Vám nablízku a domluvila bych se s ní na individuální přípravě na mateřství. Byly by to individuální setkání, kde byste vše probraly a pomohla by Vám se s mateřstvím více sžít. Zkuste jí vyhledat na adrese www.unipa.cz - na mapě porodních asistentek. Pokud jí nenaleznete, jsem Vám případně k dispozici i já.
Paní Dito, zkuste si také přečíst článek o prenatální komunikaci a až se na to budete cítit, zkuste s malým človíčkem ve váš něco pěkného podniknout. Nemusí to být nic velkého, jen mu zkuste něco říci. Klidně i v duchu.
Co se týče Vaší rodiny. Nenechte na sebe nijak tlačit. Nejdříve si musíte vše ujasnit sama a pak teprve se budete cítit šťastnější. Moc Vám držím palce a ničeho se nebojte, objevujte v sobě matku. Je to cesta, někdy krátká jindy dlouhá, ale dobrodružná a plná života. Energii, kterou vydáte, Vám dítě vrátí.

Smutek

Magda,13. 8. 2014 19:53

Dobrý den, jsem ve 34.tt, s přítelem se to mezi námi nyní pokazilo diky penězům, a tak mě častokrát za den přepadává pláč (jsem na rizikovém)....může to miminku nějak ublížit? Že jsem smutná, trvá to již několik dní a kdy se to urovná nevím. Děkuji moc za Vaši brzkou odpověď.

Re: Smutek

Eva,15. 8. 2014 11:25

Dobrý den paní Magdo,
v každém partnerském vztahu jsou chvíle, kdy dochází ke konfrontaci názorů. Samozřejmě nevidím více do vašeho problému, který jste nastínila, ale nic nemůže být tak hrozné, aby se to nedalo řešit :-)
Vidím, že se celou situací trápíte a to určitě není dobře ani pro Vás, ani pro miminko. Měla byste být více v klidu a poslední týdny těhotenství směřovat k přípravě na porod a k přivítání miminka do své rodiny. Proto by určitě bylo žádoucí, abyste si o všem se svým partnerem promluvila a věci si vyříkali, odpustili si a stanovili nové cíle. Není dobré nyní ztrácet energii, Vy jí potřebujete mít u sebe, držet si jí a použít jí pak k porodu a ke skoku do mateřství. Pokud se cítíte na Váš problém sama, zkuste oslovit nějakou porodní asistentku z Vašeho okolí - např. jí naleznete na interaktivní mapě UNIPY (www.unipa.cz) nebo si o Vašich problémech zkuste promluvit ještě i s někým dalším, zkrátka nenechávejte si starosti v sobě. S pozdravem Eva Lorenzová

nabídku půjčky

Mr Hawaii,4. 7. 2014 7:37

Dobrý den, já jsem pan Hawaii, soukromé půjčky věřitel, který dává život časové příležitost půjčky. Potřebujete naléhavě půjčku splatit své dluhy nebo potřebujete úvěr zlepšit své podnikání? Už jste byli odmítnuti bankami a jinými finančními institucemi? Jste v nouzi konsolidační půjčku nebo hypotéku? My půjčovat finanční prostředky na jednotlivce, které potřebují finanční pomoc, které mají špatnou kreditní nebo potřebují peníze na zaplacení účtů, aby investovali na podnikání ve výši 3%. Chci, aby tento prostředek používat Vás informovat, že jsme se poskytovat spolehlivé a příjemce pomoci a bude ochoten nabídnout loan.So kontaktujte nás ještě dnes prostřednictvím e-mailu: hawaii_loanfirm77956@outlook.com

Žárlivost a strach z opuštění

Helena,16. 6. 2014 11:06

Dobrý den, právě končím 5.měsíc těhotenství, a ačkoliv by se moje hormony už měly pomalu uklidnit, přijde mi to čím dál horší. Trápí mě šílená žárlivost a nedůvěra vůči partnerovi, se kterým jsme přes půl roku a známe se více než rok jako přátelé a kolegové z práce. Nikdy mi nijak neublížil ani mě nepodrazil, jen párkrát v začátcích vzahu "lhal" nebo spíše zatajil pár věci z minulosti, protože mu prý nepřišly důležité. Je to možná způsobené i tím, že partner je spíše uzavřený typ, který vůči mě své city a emoce nedává moc na jevo a nejsem si uvnitř té svojí pomatené hlavy jistá, zda právě já jsem pro něho skutečně ta jediná "nejlepší" - nikdy mi sám od sebe neřekne "mám tě rád, jsi skvělá, sluší ti to, přitahuješ mě, pěkně voníš" ani v sexu nemá příliš iniciativy(skoro se mě nedotýká, nelíbá), a jakoby ho už skoro nepotřeboval (dřívenež jsem otěhotněla to bylo úplně jiné). Ani když se ho na rovinu v klidu zeptám, zda by mi zahnul, zda ho přitahuji a tak různě, tak mě nijak "neuklidní" a převede téma ma něco jiného, a nebo klasicky na srandu, protože nerad řeší taková témata - prý k tomu slova zapotřebí nejsou. Když už začnu být trochu ráznější, tak se uzavře úplně a jen mlčí (tohle si zase nese z minulosti - neměl to zrovna jak v dětství, tak i ve vzazích růžové - pořád se zmítal tak nějak na všechno sám bez podpory). Těhotenství je samozřejmě chtěné. Stačí jakákoliv zmínka o kolegyni z práce, kamarádce, prostě celkově vůči ženě a prožívám neskutečné návaly horka, strachu a úzkoti a cítím se jako "ohrožený druh" a fantazie mi pracuje nechutným způsobem. Teď o víkendu jedou z prací na 3 dny na firemní víkend, kde se sejdou kolegové a kolegyně z celé republiky a já už z toho mám žaludeční křeče, protože vůči přátelům a cizím lidem je hrozně zábyvný, komunikativní a charismatický (vím, z vlastní zkušenosti :-) ). Připadám si jakoby mi rezignoval mozek a táhl mě úplně do světa fantazií, místo abych se soustředila na realitu a přemýšlela racionálně a rozumně. Hrozně mě to vůči němu mrzí, protože si dovedu představit v jaké situaci kvůli mě je, i když se snažim ovládat a nedávat nic na jevo! Je mi skutečně mizerně ale připadám si jako rozdvojená osobnost. Na jednu stranu chci aby vypnul a užil si, na druhou stranu umírám strachem aby se tam někde nezakoukal do kolegyně, jako se to stalo v našem případě.

Re: Žárlivost a strach z opuštění

Eva,19. 6. 2014 17:53

Dobrý den paní Heleno,
muži jsou obecně ve sdělování svých emocí a pocitů stručnější než ženy. Je to dáno výchovou, společenským očekáváním (pevnost a ne přecitlivělost) a také hormonálně. Já sama mám několik kamarádek, které žijí ve vztahu s partnerem, který jim sice neříká často, že je má rád nebo že je miluje, ale ve skutečnosti to tak je. Jde o Váš pocit. Samozřejmě chápu, že každý člověk v páru chce být ujišťován, že ho ta druhá strana stále miluje a že je pro něho ten jediný. V těhotenství se tato potřeba může přirozeně zvýraznit, protože se potřebujete cítit více v bezpečí a toužíte po pevné náruči svého partnera. Z mého pohledu bych Vám doporučila si s partnerem o všem promluvit. Ale ne tak, abyste na něho naléhala nebo abyste mu něco vyčítala. Berte to tak, že většina mužů se stejně k ničemu nutit nedá :-). Váš rozhovor by měl mít za cíl, že sdělíte partnerovi, čím se trápíte (spíše bych mluvila o tom, že potřebujete cítit jeho přítomnost a blízkost). Snad to z Vašeho povídání vycítí a zlepší se :-) Nejhorší ovšem je muže podezírat a podrobovat ho výslechům. To ho může velmi otrávit, Váš vztah se tím může pak opravdu narušit. Držím palce, s pozdravem Eva

Re: Re: Žárlivost a strach z opuštění

Helena,20. 6. 2014 14:36

Dobrý den paní Evičko,

mockrát děkuji za odpověď. S partnerem jsem o tomto tématu již několikrát hovořila, že ho teď potřebuji a chci s ním trávit poslední chvilky, které máme jenom pro sebe a to opravdu v klidu a jediné co z toho vyplynulo, že jsem přecitlivělá, a že se ho snažím omezovat. Bohužel přítel nechce řešit nějaké "problémy" a nebere ohled na moje potřeby. Akorát se urazí, uzavře a nekomunikuje se mnou řeba celý den. Jako bych nebyla těhotná, vůbec mi to neulehčuje a naopak si teď zařizuje samé firemní akce bez ohled na to, že jsme doma sama. Ndělalo by mi problém, kdyby se šel pobavit ale s mírou...vždy se musí zdunit do němoty. Už jsme se kvůli tomu několikrát chytli a začíná mě nazývat problémem. Nevím jak dál...dokchází mi sily.

Re: Hledáme miminko - přímá adopce

mohla bich vak poradit jak otehotnit taky sem mela problem a ted sem tehotna9 tydnu,9. 6. 2014 23:26

Psychiatrické onemocnění a těhotenství: Je šance, že bude líp?

Klára,22. 5. 2014 14:14

Dobrý den, jsem na konci 14. týdne těhotenství. Dítě jsme si s manželem moc přáli. Je mi 25 a psychicky jsem nebyla v pořádku ani před těhotenstvím. Poslední rok jsem kvůli tomu strávila více méně po nemocnicích, pak mě pustili a po 3 měsících jsem otěhotněla. Lékaři (většina) se k mému těhotenství stavěli dost negativně (nikoli kvůli medikaci). Teď mě trápí výčitky svědomí, že měli lékaři pravdu, že nejsem dostatečně osobnostně vyzrálá k tomu mít dítě. Od asi 5. týdne mě trápí nevolnosti, 2 měsíce non stop, k tomu šílená únava. Rok a půl před otěhotněním jsem se léčila mj. s mentální anorexií, zvracela jsem a relativně normálně jíst jsem začala až 14 dnů před otěhotněním. 8 let se léčím s poruchou osobnosti, dříve s úzkostnými poruchami, depresí... Vím, že mému stavu nepřispěla ani změna medikace - některé léky jsem musela vysadit úplně, u jiných jsem na polovičních dávkách a říkám si, jak dlouho jsem ještě schopná tyhle stavy vydržet. Jsem v péči psychiatra i psychologa, mám milujícího, trpělivého manžela, máme kde bydlet, máme nějaké peníze, původní rodina jakž takž funguje, přesto jsem fakt nešťastná, mám asi deprese, které střídají úzkosti, straním se lidí, zjistila jsem, že mám panickou hrůzu z psychiatrů a zdravotních sester (hroutím se, když kolem mě na klinice procházejí), dělá se mi špatně, když vidím kočárek nebo malé děti. Trpím šílenými pocity méněcennosti, mám plný invalidní důchod, ani před otěhotněním jsem nedokázala pracovat a trápí mě, že toho relativně hodně mám, mám navíc, co jsem tolik let chtěla, a přesto nejsem šťastná, jsem nucená přijímat i sebevražedné myšlenky - chápete - v těhotenství! To jsem fakt nečekala. Pár věcí zvládám, nesebepoškozuji se jako v minulosti, přestala jsem kouřit a snažím se jíst, přesto mi přijde, že je to málo, že nemůžu být dobrá máma, že je ve mně něco prostě špatně. Kdybych o dítě přišla/nebylo by v pořádku, tak to se sebou skončím. Cítím se pod hrozným tlakem, svírá mě šílená úzkost o zdravý toho dítěte a zároveň se bojím i o sebe, na což nejsem zvyklá. Kdybych dala na lékaře a čekala další roky, až budu konečně stabilní, tak vím, že bych se dítěte nikdy nedočkala, protože ta "systémová chyba" je ve mně tak hluboko, že ji nikdy úplně neodstraním a oni to ví taky, jen se chtěli krýt, kdyby něco. Dřív jsem zažívala pocity štěstí jedině, když jsem byla s dětmi, prý to s nimi umím, umím se o ně starat, tak jsem myslela, že vlastní dítě by mohlo dát mému životu jiný směr, protože všechny jiné směry do té doby byly špatně a vedly mě ke smrti. Teď mám strach, že už mi nikdy nebude dobře, nejsem schopná ani řídit auto. Mám výčitky svědomí kvůli manželovi, že nejsem šťastná, bojím se, že to bude mít dopad i na něj. Bojím se každé další změny, každé návštěvy u gynekologa... Myslíte, že je šance, že i u lidí, který mají špatný start, trpí nějakou vážnější psychickou poruchou (ale těhotenství není rozhodně kontraindikováno), tak že i tihle lidi můžou pak najednou po porodu začít fungovat relativně normálně. Celý život jsem si dítě přála, teď je mi fyzicky i psychicky špatně a děsí mě moje myšlenky, ale dítěte bych se nikdy nevzdala, přestože vím, že nebýt těhotná, bylo by mi lépe. Nejhorší na tom všem je moje 100 % víra, že to nezvládnu a nevím, jestli se s tím dá něco dělat. Hrozně závidím všem, u kterých se pocity deprese v těhotenství střídají aspoň částečně s radostí a pocity štěstí. Nečekala jsem, že těhotenství vyřeší moje problémy, ale myslela jsem, že to budu zvládat lépe. Myslím, že jsem přesně ten typ, u koho se snadno rozvine poporodní psychóza. Na velký stres a strach jsem ještě v zimě reagovala halucinacemi a teď jsem se odvážila mít dítě. Bojím se toho, že budu špatná máma, že nebudu mít energii, že zase skončím v nemocnici a tenkrát, že to bude ještě horší - nebudu už jen já, ale budu já a dítě, které by si zasloužilo fungující mámu. Jsou myslíte nějaké šance, že to bude dobré alespoň později - po porodu? Prostě tím těhotenstvím hodně riskuju, ale pokud bych to neudělala, skončila bych taky špatně, potřebovala jsem svému životu dát smysl.

Re: Psychiatrické onemocnění a těhotenství: Je šance, že bude líp?

Eva,1. 6. 2014 22:51

Dobrý den Kláro,
děkuji za důvěru, se kterou jste se na nás obrátila. Z Vašeho psaní chápu, že neprožíváte lehké životní období. Chápu ale také to, že jste velice odvážná a ve svém jádru silná žena. Určitě jste věděla, že těhotenství obrátí Váš život naruby a přesto jste do toho šla. Ta jiskřička jistoty, že to zvládnete ve Vás byla. Dokonce i Váš manžel jí patrně zavnímal. Toto je velice dobrý start :-)
Vezměte to celé tak, že těhotenství je pro každou ženu poměrně náročné období. Střídají se nálady, žena je více citlivá a také má pocity nejistoty z budoucnosti. Pokud cítíte, že Vám nevyhovuje péče lékařů a svírá se Vám žaludek z návštěvy zdravotnického zařízení, zkuste na to celé jít jinak. Určitě bych Vám doporučila navštívit nějakou soukromou porodní asistentku, se kterou budete ve velice příjemném prostředí. Můžete diskutovat o Vašich pocitech a potřebách více neformálně. Porodní asistentka Vám pomůže více se naladit na miminko, nebát se ho. Pomůže Vám také pečovat o sebe. Podpoří Vás v tom, abyste se přijímala taková, jaká jste a pomůže Vám i různými cvičeními přijímat Vaše měnící se tělo. Určitě se zkuste podívat na www.unipa.cz, kde naleznete sekci "pro rodiče", kde je mapa porodních asistentek podle krajů. Klidně mi napište i na mail a zkusím Vám podle bydliště nějakou konkrétní porodní asistentku doporučit, pokud jí budu znát. Vše se dá řešit a je dobré nezůstávat na vše sama :-)