Jdi na obsah Jdi na menu
 


Na tomto místě se můžete anonymně ptát na různé dotazy týkající se psychiky v těhotenství, budeme se snažit Vám co nejrychleji odpovědět .

 

Pokud Vás zajímá problematika prožitků ženy v těhotenství, pravděpodobně Vás bude zajímat i problematika porodu a poporodního období :-) To je moc dobře, protože člověk by měl být aktivní a jít ve svém životě do hloubky. Ostatně celé toto životní období je pro každou ženu velkým mezníkem a životním uzlem...

 

A proč Vám toto píši? Nově jsem totiž založila stránky Obejmutí po porodu. Jakožto porodní asistentka jsem si všimla, že se ženám po porodu věnuje málo pozornosti. Vše se točí kolem miminka, ale co žena?

aha.jpg

Pokud Vás zajímají témata jako jak zpracovat svůj porodní zážitek, jak navázat kontakt se svým tělem, co to je kontaktní rodičovství, přírodní podpora zdraví po porodu, sexualita po porodu a další, mrkněte sem: http://obejmuti-po-porodu.cz/

NEBO MŮŽEME BÝT V KONTAKTU I NA FACEBOOKU: https://www.facebook.com/ObejmutiPoPorodu/

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Dá se těhotenství prožít bez stresu?

Klára,4. 8. 2014 16:29

Dobrý den.
Jsem zrovna ve 20.tt a čekám nyní své třetí děťátko. Nejdřív jsem se s těhotenstvím nemohla dlouho smířit, vzhledem k tomu, že jsme začali stavět dům a měla jsem "prostě" jiné plány. Starším dětem je 8 a 7 roků. To co mně trápí je moje tchýně. Celý vztah s ní je od začátku komplikovaný. Bydlíme zatím v jednom baráku. Je především hrozně vztahovačná a vždy jde hlavně o ní. Když jsem ji oznámila, že bude mít další vnoučátko, tak se mně jen zeptala : "Jako vy?" Já řekla: "Ano my." A to byl celý rozhovor. Už o tom ví tři měsíce a jedinkrát se mně na nic nezeptala. Slyší, že celé dny zvracím, že se mi motá hlava, když k ni přijdu, ale stále se tváří, že to nevidí. Teď o prázdninách mi hlídá děti, protože chodím do práce. Pořád dochází k nedorozuměním, které se ji nedají vysvětlit. Pořád mi říká jaká jsem, jak děti vedu proti ní, což není pravda. Spíše se mi stěžují děti a já ji pořád omlouvám. Tak mně to stresuje, že se celé dny třesu a pořád nad tím přemýšlím. Manžel mi říká, že ona už je prostě taková, že ji nezměníme. Já jenom nedokážu pochopit, že ani teď, když jsem těhotná mně vůbec nešetří. Když spolu mluvíme a ona už neví co dalšího by mi řekla, tak se otočí zády, třeba ke zdi, založí ruce, a dělá, že tam nejsem. Můžete mi prosím poradit co mám dělat? jsem zdravotní sestra, pocházím ze Slovenska a nikdy v životě jsem lidi nepomlouvala, s každým jsem vždy vyšla. Tady v Čechách nemám ani žádné kamarády se kterýma bych mohla mluvit o všem. tchýně mi i vyčítá, že se stěžuju manželovi. Já se nestěžuju, ale je to jediný člověk, se kterým můžu mluvit. Přeju pěkný den. Klára

Re: Dá se těhotenství prožít bez stresu?

eva,15. 8. 2014 11:53

Dobrý den paní Kláro,
upřímně řečeno nevím, co bych Vám poradila...Vybavil se mi film od S. Monyové Tchyně a uzený. Viděla jste ho? Možná by Vás trošku "pobavil", protože tam je role protivné tchyně vykreslená velice dopodrobna a je tam znázorněno, jak to může velice potrápit.
Ale nyní již k vašemu dotazu. Píšete, že stavíte nový domeček a že bydlení u tchýně je prozatimní. K tomuto cíli bych se upínala ve své budoucnosti. Brala bych to vše jako prozatimní řešení. NA druhou stranu si jistě říkáte, že to nebude hned a že to potrvá. Mezitím Vás čeká zbytek těhotenství a porod.
Paní Kláro, myslím si, že Vaše spory s tchyní pramení někdy z minulosti a bylo by fajn, kdybyste se jim obě postavily čelem a promluvily si. Tedy společně i s manželem. Zkuste naplánovat setkání a vyříkat si co Vás vzájemně trápí. Možná se jedná o uraženou ješitnost a nějaké domýšlení si věcí, které se nestaly. Zkrátka za vším může být špatná komunikace a problémy se jen nabalují. Zkuste si uvědomit své hranice, za které už nechcete jít, ale zkuste si také uvědomit s čím vším Vám tchyně pomáhá a oceňte jí za to.
Paní Kláro, pokud to s Vaší tchýní neproberete, asi se Vám neuleví. Rozhovor veďte v klidu, bez osobních výpadů. Myslím si, že všichni byste si přáli, abyste měli doma harmonii a klid.
Pokud se cítíte sama, zkuste se poohlédnout po nějaké skupinové předporodní přípravě nebo tělocviku kam chodí více maminek, určitě navážete nové kontakty.
Hodně síly, Eva

Nechci díte co cekam

Dita,8. 8. 2014 7:53

Je mi 26 let a uz od puberty citim,ze sve dite bych asi nedokazala mit. Kdyz se koukam do kocarku, ano sou roztomila ale je kolem nich spousta prace. Desi me ze se treba 2 roky nikam nedostanu (sem tehotna) jsme na neschopence a bez prace. Jsme neustale v depresi a vzdy kdyz se probudim si reknu ze nechci byt tehotna. Od zacatku tehotenstvi mi je zle, nyni sem v 12 tt a na potrat sme nesla protoze me od toho kazdy odrazoval. Obcas lituju ze sme na ten potrat nesla uz v brzkem stadiu,a le rikala sme si, ze terba ten pocit teseni a naplneni prijde, ale porad nic. Vsichni pratele i z rodiny uz to vedi a tesi se, a je se neustale pretvarim, ze se tesim a usmivam se, protom mam stavy ze spadnu asi do mdlob. Jsem hloupa ze sme do toho vlitla, kdyz se vubec necitim a neustale s tim pocitem vstavam, uz nekolik dni a mam strahc ze se zblaznim. Nevim co delat.

Re: Nechci díte co cekam

Eva,15. 8. 2014 11:42

Dobrý den paní Dito,
z Vašeho psaní cítím, že se opravdu trápíte pomyšlením na reálný střet s mateřstvím. Víte, celá problematika je velice složitá. Vydala jste se na cestu, ze které nyní již nemůže uhnout.
Ve společnosti mylně panuje určitý předpoklad, že každá žena je stvořena pro to, aby byla matka. Možná se to týká většiny žen, že jim je mateřství vlastní a je to pro ně ta nejpřirozenější role, ale neplatí to pro každou ženu. Každá jsme jiná a je potřeba to také respektovat. To, zda se cítíme být připravené na mateřství, souvisí se spoustou faktorů, které si mnohdy ani neuvědomujeme. Naší připravenost na mateřství ovlivňuje náš věk, naše hodnoty, naše pojetí smyslu života, přijetí svého ženství, spiritualita, vztah s matkou, naše výchova, vztah k dětem, vztah k sobě, podpora partnera, sociální zázemí atd... Je to prostě spletité klubko.
Paní Dito, je také mnoho těhotných žen (naprostá většina), které i když si těhotenství moc přály, tak se neubrání polemice, zda to zvládnou a zda vůbec chtěly být těhotné. Tyto pocity jsou úplně normální, protože si uvědomujete, že to nelze vzít zpátky a také, že se Vám změní úplně celý život. Když však dochází k nějaké změně, vždy něco končí a něco začíná. Zkuste si třeba založit svůj deníček, kam si budete psát svoje pocity a přání. Začněte třeba tím, že si uděláte dva sloupečky a napíšete si plusy a mínusy mateřství. Uvidíte, že nic není jen černé nebo bílé :-)
Také bych Vám určitě doporučila o svých pocitech mluvit. Spíše bych se spojila s porodní asistentkou, která je Vám nablízku a domluvila bych se s ní na individuální přípravě na mateřství. Byly by to individuální setkání, kde byste vše probraly a pomohla by Vám se s mateřstvím více sžít. Zkuste jí vyhledat na adrese www.unipa.cz - na mapě porodních asistentek. Pokud jí nenaleznete, jsem Vám případně k dispozici i já.
Paní Dito, zkuste si také přečíst článek o prenatální komunikaci a až se na to budete cítit, zkuste s malým človíčkem ve váš něco pěkného podniknout. Nemusí to být nic velkého, jen mu zkuste něco říci. Klidně i v duchu.
Co se týče Vaší rodiny. Nenechte na sebe nijak tlačit. Nejdříve si musíte vše ujasnit sama a pak teprve se budete cítit šťastnější. Moc Vám držím palce a ničeho se nebojte, objevujte v sobě matku. Je to cesta, někdy krátká jindy dlouhá, ale dobrodružná a plná života. Energii, kterou vydáte, Vám dítě vrátí.

Smutek

Magda,13. 8. 2014 19:53

Dobrý den, jsem ve 34.tt, s přítelem se to mezi námi nyní pokazilo diky penězům, a tak mě častokrát za den přepadává pláč (jsem na rizikovém)....může to miminku nějak ublížit? Že jsem smutná, trvá to již několik dní a kdy se to urovná nevím. Děkuji moc za Vaši brzkou odpověď.

Re: Smutek

Eva,15. 8. 2014 11:25

Dobrý den paní Magdo,
v každém partnerském vztahu jsou chvíle, kdy dochází ke konfrontaci názorů. Samozřejmě nevidím více do vašeho problému, který jste nastínila, ale nic nemůže být tak hrozné, aby se to nedalo řešit :-)
Vidím, že se celou situací trápíte a to určitě není dobře ani pro Vás, ani pro miminko. Měla byste být více v klidu a poslední týdny těhotenství směřovat k přípravě na porod a k přivítání miminka do své rodiny. Proto by určitě bylo žádoucí, abyste si o všem se svým partnerem promluvila a věci si vyříkali, odpustili si a stanovili nové cíle. Není dobré nyní ztrácet energii, Vy jí potřebujete mít u sebe, držet si jí a použít jí pak k porodu a ke skoku do mateřství. Pokud se cítíte na Váš problém sama, zkuste oslovit nějakou porodní asistentku z Vašeho okolí - např. jí naleznete na interaktivní mapě UNIPY (www.unipa.cz) nebo si o Vašich problémech zkuste promluvit ještě i s někým dalším, zkrátka nenechávejte si starosti v sobě. S pozdravem Eva Lorenzová

nabídku půjčky

Mr Hawaii,4. 7. 2014 7:37

Dobrý den, já jsem pan Hawaii, soukromé půjčky věřitel, který dává život časové příležitost půjčky. Potřebujete naléhavě půjčku splatit své dluhy nebo potřebujete úvěr zlepšit své podnikání? Už jste byli odmítnuti bankami a jinými finančními institucemi? Jste v nouzi konsolidační půjčku nebo hypotéku? My půjčovat finanční prostředky na jednotlivce, které potřebují finanční pomoc, které mají špatnou kreditní nebo potřebují peníze na zaplacení účtů, aby investovali na podnikání ve výši 3%. Chci, aby tento prostředek používat Vás informovat, že jsme se poskytovat spolehlivé a příjemce pomoci a bude ochoten nabídnout loan.So kontaktujte nás ještě dnes prostřednictvím e-mailu: hawaii_loanfirm77956@outlook.com

Žárlivost a strach z opuštění

Helena,16. 6. 2014 11:06

Dobrý den, právě končím 5.měsíc těhotenství, a ačkoliv by se moje hormony už měly pomalu uklidnit, přijde mi to čím dál horší. Trápí mě šílená žárlivost a nedůvěra vůči partnerovi, se kterým jsme přes půl roku a známe se více než rok jako přátelé a kolegové z práce. Nikdy mi nijak neublížil ani mě nepodrazil, jen párkrát v začátcích vzahu "lhal" nebo spíše zatajil pár věci z minulosti, protože mu prý nepřišly důležité. Je to možná způsobené i tím, že partner je spíše uzavřený typ, který vůči mě své city a emoce nedává moc na jevo a nejsem si uvnitř té svojí pomatené hlavy jistá, zda právě já jsem pro něho skutečně ta jediná "nejlepší" - nikdy mi sám od sebe neřekne "mám tě rád, jsi skvělá, sluší ti to, přitahuješ mě, pěkně voníš" ani v sexu nemá příliš iniciativy(skoro se mě nedotýká, nelíbá), a jakoby ho už skoro nepotřeboval (dřívenež jsem otěhotněla to bylo úplně jiné). Ani když se ho na rovinu v klidu zeptám, zda by mi zahnul, zda ho přitahuji a tak různě, tak mě nijak "neuklidní" a převede téma ma něco jiného, a nebo klasicky na srandu, protože nerad řeší taková témata - prý k tomu slova zapotřebí nejsou. Když už začnu být trochu ráznější, tak se uzavře úplně a jen mlčí (tohle si zase nese z minulosti - neměl to zrovna jak v dětství, tak i ve vzazích růžové - pořád se zmítal tak nějak na všechno sám bez podpory). Těhotenství je samozřejmě chtěné. Stačí jakákoliv zmínka o kolegyni z práce, kamarádce, prostě celkově vůči ženě a prožívám neskutečné návaly horka, strachu a úzkoti a cítím se jako "ohrožený druh" a fantazie mi pracuje nechutným způsobem. Teď o víkendu jedou z prací na 3 dny na firemní víkend, kde se sejdou kolegové a kolegyně z celé republiky a já už z toho mám žaludeční křeče, protože vůči přátelům a cizím lidem je hrozně zábyvný, komunikativní a charismatický (vím, z vlastní zkušenosti :-) ). Připadám si jakoby mi rezignoval mozek a táhl mě úplně do světa fantazií, místo abych se soustředila na realitu a přemýšlela racionálně a rozumně. Hrozně mě to vůči němu mrzí, protože si dovedu představit v jaké situaci kvůli mě je, i když se snažim ovládat a nedávat nic na jevo! Je mi skutečně mizerně ale připadám si jako rozdvojená osobnost. Na jednu stranu chci aby vypnul a užil si, na druhou stranu umírám strachem aby se tam někde nezakoukal do kolegyně, jako se to stalo v našem případě.

Re: Žárlivost a strach z opuštění

Eva,19. 6. 2014 17:53

Dobrý den paní Heleno,
muži jsou obecně ve sdělování svých emocí a pocitů stručnější než ženy. Je to dáno výchovou, společenským očekáváním (pevnost a ne přecitlivělost) a také hormonálně. Já sama mám několik kamarádek, které žijí ve vztahu s partnerem, který jim sice neříká často, že je má rád nebo že je miluje, ale ve skutečnosti to tak je. Jde o Váš pocit. Samozřejmě chápu, že každý člověk v páru chce být ujišťován, že ho ta druhá strana stále miluje a že je pro něho ten jediný. V těhotenství se tato potřeba může přirozeně zvýraznit, protože se potřebujete cítit více v bezpečí a toužíte po pevné náruči svého partnera. Z mého pohledu bych Vám doporučila si s partnerem o všem promluvit. Ale ne tak, abyste na něho naléhala nebo abyste mu něco vyčítala. Berte to tak, že většina mužů se stejně k ničemu nutit nedá :-). Váš rozhovor by měl mít za cíl, že sdělíte partnerovi, čím se trápíte (spíše bych mluvila o tom, že potřebujete cítit jeho přítomnost a blízkost). Snad to z Vašeho povídání vycítí a zlepší se :-) Nejhorší ovšem je muže podezírat a podrobovat ho výslechům. To ho může velmi otrávit, Váš vztah se tím může pak opravdu narušit. Držím palce, s pozdravem Eva

Re: Re: Žárlivost a strach z opuštění

Helena,20. 6. 2014 14:36

Dobrý den paní Evičko,

mockrát děkuji za odpověď. S partnerem jsem o tomto tématu již několikrát hovořila, že ho teď potřebuji a chci s ním trávit poslední chvilky, které máme jenom pro sebe a to opravdu v klidu a jediné co z toho vyplynulo, že jsem přecitlivělá, a že se ho snažím omezovat. Bohužel přítel nechce řešit nějaké "problémy" a nebere ohled na moje potřeby. Akorát se urazí, uzavře a nekomunikuje se mnou řeba celý den. Jako bych nebyla těhotná, vůbec mi to neulehčuje a naopak si teď zařizuje samé firemní akce bez ohled na to, že jsme doma sama. Ndělalo by mi problém, kdyby se šel pobavit ale s mírou...vždy se musí zdunit do němoty. Už jsme se kvůli tomu několikrát chytli a začíná mě nazývat problémem. Nevím jak dál...dokchází mi sily.

Re: Hledáme miminko - přímá adopce

mohla bich vak poradit jak otehotnit taky sem mela problem a ted sem tehotna9 tydnu,9. 6. 2014 23:26

Psychiatrické onemocnění a těhotenství: Je šance, že bude líp?

Klára,22. 5. 2014 14:14

Dobrý den, jsem na konci 14. týdne těhotenství. Dítě jsme si s manželem moc přáli. Je mi 25 a psychicky jsem nebyla v pořádku ani před těhotenstvím. Poslední rok jsem kvůli tomu strávila více méně po nemocnicích, pak mě pustili a po 3 měsících jsem otěhotněla. Lékaři (většina) se k mému těhotenství stavěli dost negativně (nikoli kvůli medikaci). Teď mě trápí výčitky svědomí, že měli lékaři pravdu, že nejsem dostatečně osobnostně vyzrálá k tomu mít dítě. Od asi 5. týdne mě trápí nevolnosti, 2 měsíce non stop, k tomu šílená únava. Rok a půl před otěhotněním jsem se léčila mj. s mentální anorexií, zvracela jsem a relativně normálně jíst jsem začala až 14 dnů před otěhotněním. 8 let se léčím s poruchou osobnosti, dříve s úzkostnými poruchami, depresí... Vím, že mému stavu nepřispěla ani změna medikace - některé léky jsem musela vysadit úplně, u jiných jsem na polovičních dávkách a říkám si, jak dlouho jsem ještě schopná tyhle stavy vydržet. Jsem v péči psychiatra i psychologa, mám milujícího, trpělivého manžela, máme kde bydlet, máme nějaké peníze, původní rodina jakž takž funguje, přesto jsem fakt nešťastná, mám asi deprese, které střídají úzkosti, straním se lidí, zjistila jsem, že mám panickou hrůzu z psychiatrů a zdravotních sester (hroutím se, když kolem mě na klinice procházejí), dělá se mi špatně, když vidím kočárek nebo malé děti. Trpím šílenými pocity méněcennosti, mám plný invalidní důchod, ani před otěhotněním jsem nedokázala pracovat a trápí mě, že toho relativně hodně mám, mám navíc, co jsem tolik let chtěla, a přesto nejsem šťastná, jsem nucená přijímat i sebevražedné myšlenky - chápete - v těhotenství! To jsem fakt nečekala. Pár věcí zvládám, nesebepoškozuji se jako v minulosti, přestala jsem kouřit a snažím se jíst, přesto mi přijde, že je to málo, že nemůžu být dobrá máma, že je ve mně něco prostě špatně. Kdybych o dítě přišla/nebylo by v pořádku, tak to se sebou skončím. Cítím se pod hrozným tlakem, svírá mě šílená úzkost o zdravý toho dítěte a zároveň se bojím i o sebe, na což nejsem zvyklá. Kdybych dala na lékaře a čekala další roky, až budu konečně stabilní, tak vím, že bych se dítěte nikdy nedočkala, protože ta "systémová chyba" je ve mně tak hluboko, že ji nikdy úplně neodstraním a oni to ví taky, jen se chtěli krýt, kdyby něco. Dřív jsem zažívala pocity štěstí jedině, když jsem byla s dětmi, prý to s nimi umím, umím se o ně starat, tak jsem myslela, že vlastní dítě by mohlo dát mému životu jiný směr, protože všechny jiné směry do té doby byly špatně a vedly mě ke smrti. Teď mám strach, že už mi nikdy nebude dobře, nejsem schopná ani řídit auto. Mám výčitky svědomí kvůli manželovi, že nejsem šťastná, bojím se, že to bude mít dopad i na něj. Bojím se každé další změny, každé návštěvy u gynekologa... Myslíte, že je šance, že i u lidí, který mají špatný start, trpí nějakou vážnější psychickou poruchou (ale těhotenství není rozhodně kontraindikováno), tak že i tihle lidi můžou pak najednou po porodu začít fungovat relativně normálně. Celý život jsem si dítě přála, teď je mi fyzicky i psychicky špatně a děsí mě moje myšlenky, ale dítěte bych se nikdy nevzdala, přestože vím, že nebýt těhotná, bylo by mi lépe. Nejhorší na tom všem je moje 100 % víra, že to nezvládnu a nevím, jestli se s tím dá něco dělat. Hrozně závidím všem, u kterých se pocity deprese v těhotenství střídají aspoň částečně s radostí a pocity štěstí. Nečekala jsem, že těhotenství vyřeší moje problémy, ale myslela jsem, že to budu zvládat lépe. Myslím, že jsem přesně ten typ, u koho se snadno rozvine poporodní psychóza. Na velký stres a strach jsem ještě v zimě reagovala halucinacemi a teď jsem se odvážila mít dítě. Bojím se toho, že budu špatná máma, že nebudu mít energii, že zase skončím v nemocnici a tenkrát, že to bude ještě horší - nebudu už jen já, ale budu já a dítě, které by si zasloužilo fungující mámu. Jsou myslíte nějaké šance, že to bude dobré alespoň později - po porodu? Prostě tím těhotenstvím hodně riskuju, ale pokud bych to neudělala, skončila bych taky špatně, potřebovala jsem svému životu dát smysl.

Re: Psychiatrické onemocnění a těhotenství: Je šance, že bude líp?

Eva,1. 6. 2014 22:51

Dobrý den Kláro,
děkuji za důvěru, se kterou jste se na nás obrátila. Z Vašeho psaní chápu, že neprožíváte lehké životní období. Chápu ale také to, že jste velice odvážná a ve svém jádru silná žena. Určitě jste věděla, že těhotenství obrátí Váš život naruby a přesto jste do toho šla. Ta jiskřička jistoty, že to zvládnete ve Vás byla. Dokonce i Váš manžel jí patrně zavnímal. Toto je velice dobrý start :-)
Vezměte to celé tak, že těhotenství je pro každou ženu poměrně náročné období. Střídají se nálady, žena je více citlivá a také má pocity nejistoty z budoucnosti. Pokud cítíte, že Vám nevyhovuje péče lékařů a svírá se Vám žaludek z návštěvy zdravotnického zařízení, zkuste na to celé jít jinak. Určitě bych Vám doporučila navštívit nějakou soukromou porodní asistentku, se kterou budete ve velice příjemném prostředí. Můžete diskutovat o Vašich pocitech a potřebách více neformálně. Porodní asistentka Vám pomůže více se naladit na miminko, nebát se ho. Pomůže Vám také pečovat o sebe. Podpoří Vás v tom, abyste se přijímala taková, jaká jste a pomůže Vám i různými cvičeními přijímat Vaše měnící se tělo. Určitě se zkuste podívat na www.unipa.cz, kde naleznete sekci "pro rodiče", kde je mapa porodních asistentek podle krajů. Klidně mi napište i na mail a zkusím Vám podle bydliště nějakou konkrétní porodní asistentku doporučit, pokud jí budu znát. Vše se dá řešit a je dobré nezůstávat na vše sama :-)

Re: Re: Psychiatrické onemocnění a těhotenství: Je šance, že bude líp?

Klára,4. 6. 2014 17:47

Děkuji za odpověď a za odkaz na web. stránky. Pár - pro mě ducha přítomnějších - doktorů mi říkalo, že jsem ve skutečnosti silná, mě to ale nepřijde, musím se neustále srovnávat se silnějšími a to si pak člověk připadá hrozně. Viděla jsem u kamarádky, jak jí těhotenství psychicky prospělo, jak jí posunulo, byla na tom podobně jako já, stejné dg., podobné osudy, tak jsem to chtěla taky - konečně reagovat normálněji, být šťastná, starat se o někoho, kdo mi bude opravdu blízký, snažit se dávat druhému ze sebe to nejlepší, ale pořád se nemůžu zbavit sebevýčitky, že používám dítě, abych dosáhla toho, aby mně bylo dobře. Taky si říkám, jak pak budu k dítěti vstávat, když neusnu bez léků na spaní, které mě v noci úplně paralyzují, moc si to neumím představit, protože bez spánku bych umřela... Slepě jsem věřila tomu, že až otěhotním, všechno bude dobré, že budu dobrá máma, která dá svému dítěti víc než co dostala ona, ale teď o sobě vážně pochybuji. I jsem se přistihla při myšlence, že bych radši kluka než holku, což mi přijde taky ne úplně správné - přeci když se člověk rozhodne počít dítě, tak je to většinou 50/50, měla bych přece chtít stejně kluka jako holku, nepřijde mi to vůči tomu dítěti fér nějaké mé preference pohlaví, když to dítě nemůže za to, jestli je to kluk nebo holka, říkám si, co když bych třeba holčičce nedokázala dát tolik lásky... Mám hrozný strach, že v ní uvidím sebe a tohle mi nepřijde úplně zralé a přijde mi, že mám málo času na to, abych se s takovými myšlenkami nějak normálně vypořádala. O malé děti jsem se prý vždycky starala perfektně, jenže to nebyla taková zodpovědnost, je to jiné, když je dítě "cizí". Přijde mi, že se chovám trochu jako dítě a štve mě to. Dítě by nemělo mít dítě, ale možná chci, aby bylo všechno ideální a to stejně nikdy nebude. K té porodní asistentce - já nevím - nechci si moc tu skutečnost, že se blíží doba, kdy už nepůjde jenom o mě, připouštět. Nejradši bych to těhotenství nějak ignorovala, možná bych i to dítě méně stresovala a taky se za sebe stydím, za svoje myšlenky a tak, přiznat před okolím ještě víc, že něco nezvládám, že potřebuji větší péči něž třeba jiné těhotné, které to všechno zvládnou bez porodních asistentek apod. Možná pokud mi bude hrabat ještě víc, až před porodem, teď ani pořádně nevím, jestli bude dítě v pořádku, zjistili mi až teď, že nemám v pořádku štítnou žlázu - to člověku na psychice taky nepřidá. Hrozně se teď ve mně hromadí vztek na lidi, kteří mi nesmazatelně zkomplikovali život, místo abych se mohla v klidu soustředit na dítě, které by si to zasloužilo, tak mám před očima to, že bych některé lidi nejraději zabila. Léky, které by mi pomohly, si netroufnu vzít, protože se v těhotenství nesmí... přijde mi to hrozně nespravedlivé, že je někdo v pohodě a někdo prostě nemá klid, ať dělá, co dělá... a zase se projevuju jako sebelítostivé dítě... je to pořád dokola. Ale o té porodní asistentce aspoň přemýšlím - díky Vám - možná bude stát za to překonat svoje strachy... Akorát mi to všechno možná bude trvat déle. Není to přece úplně normální a běžné mít svou porodní asistentku, nechci vypadat navíc jako hysterka. Navíc na konci 4. měsíce - to je přeci brzy, ne?

Re: Re: Re: Psychiatrické onemocnění a těhotenství: Je šance, že bude líp?

Eva,5. 6. 2014 19:54

Dobrý den paní Kláro,
určitě není nic neobvyklého na tom mít svojí porodní asistentku. Já bych naopak řekla, že to je celkem běžná praxe u žen, které chtějí mít co nejlepší péči v těhotenství.
Vůbec se toho nemusíte bát a rozhodně není brzy. Vidíte sama, že se již teď měníte a potřebujete se na někoho obrátit s Vašimi otázkami a nebo jen tak vyslechnout. Určitě zkuste oslovit nějakou konkrétní porodní asistentku co nejdříve :-) Myslím si, že Vám to jen pomůže. Moc Vás zdravím, Eva Lorenzová

Re: Re: Re: Re: Psychiatrické onemocnění a těhotenství: Je šance, že bude líp?

Klára,6. 6. 2014 11:12

Tak dobře, já se nad tím tedy vážněji zamyslím. Díky moc

rozchod v těhotenství

Medvěd,17. 5. 2014 23:55

Dobrý den, s přítelkyní jsme necelý rok a čekáme chtěné miminko. Přítelkyně je v 11 týdnu těhotenství. Po celou dobu našeho soužití bych řekl, že jsme měli šťastné období, ale před dvěma týdny z ničeho nic začala do mě slovně kopat takovým způsobem, který ač milující partner těžko překonávám s cílem mě od sebe odehnat, ale úmyslně tak, abych Náš vztah ukončil já. Při dotazu, proč to dělá argument nenašla a protiřečí si. Změnila se jí osobnost a argument byl (Fyzický odpor v kterém si pak protiřečila, teď i moje přítomnost jí není příjemná). Když jsem se snažil zachránit náš vztah
a žádal jí ať to nedělá, je to ještě horší. Za mými zády se odstěhovala pryč.
Je pravda, že se vyskytl problém kde by jsme spolu žily, protože partnerka už dlouhodobě projevovala odpor s místem kde jsme byly dosud a chtěla se vrátit domů k rodičům. I když, jsem přistoupil na to, ať se vrátí a že já ji budu následovat jak to bude možné, nic se nezměnilo. Také si myslím, že se cítí, že je pro ni vše moc rychlé a necítí se být připravená k rodinnému životu.Teď jsme v situaci kdy nekomunikujeme a jsme od sebe. Říkám si, že ji nechám být v klidu počkám jestli nepřijde sama. Je to pro mě velmi bolestivé. Je možné, že by tento její psychický stav byl ovlivněn těhotenskými hormony ? Protože mi přijde, že reaguje bezdůvodně, sobecky a nepřemýšlí racionálně. Za jak dlouhou dobu by tento její stav mohl být ukončen ohledně hormonální změny? A je možné, že by tento psychický stav byl trvalý? Děkuji za rady.

Re: rozchod v těhotenství

Eva,18. 5. 2014 19:28

Dobrý den Medvěde,
chápu Vaše pocity, které se pojí se zklamáním, možná zmateností a beznadějí.
Víte, situace, ve které se nyní nacházíte není úplně neobvyklá. Jde o to, že každá žena reaguje na těhotenství po svém. Pro každou ženu, i když jde o chtěné a i plánované těhotenství, těhotenství představuje určité přelomové životní období. Mění se jí její dosavadní život a je logické, že taková žena chce být v prostředí, kde se cítí v bezpečí. Také mnohdy dochází k přehodnocení partnerského vztahu, což se možná stalo i u vás. Ženám někdy partner začne najednou vadit, i třeba jinak vonět. Je to zajímavé, ale je to tak i díky hormonálním změnám. Není třeba se nad tím rmoutit. Určitě to chce dát partnerce najevo svojí přízeň, to, že se na miminko těšíte a jste tu pro ně. Ale také je potřeba dát najevo respekt a prostor pro oddech, když si ho žena vyžádala. To, že se Vaše partnerka vrací domů chápu jako návrat do bezpečí. Asi opravdu potřebuje pochopení, klid a čas na všechno si zvyknout. Možná Vaše radost z těhotenství jí mohla stresovat, když ona sama ještě novou situaci nepřijala. Zkuste si s ní promluvit, nevzdávat to a uvidíte, že se časem zase spolu sladíte :-) Nejhorší by bylo, kdybyste se urazil. Zkuste pro její chování mít pochopení. S pozdravem Eva

Těhotenství

Kikinka,9. 5. 2014 17:10

Dobrý den, mám takový problém ..s přítelem jsem plánovaně těhotná..ale od té doby co se nám to konečně podařilo se nějak všechno hroutí... Začínám mít stavy kdy bych se nejradši sbalila a odešla od něj... Přestal se ke mě chovat jako k milované osobě, nechce se mnou spát, když má volno tak chodí radši pryč místo toho aby jsme podnikli něco spolu...No pokud mám říct pravdu nejhorší je pro mě to, že se mnou přestal spát..i když jsem si s ním o tom mnohokrát snažila promlouvat tak buď je unavený nebo nemá chuť. Nevím zda to jsou jen tzv. splašené hormony, že si tyto věci tak beru a nebo jestli to je realita. Kolikrát přemýšlím nad tím, že kdybych nebyla těhotná tak bych hned od něj odešla.. Cítím se hrozně nešťastná, každý den brečím ....nevím si rady co mám dělat :-( Můj dotaz sem asi patří jen tak z půlky ale můžete prosím poradit ?

Re: Těhotenství

Eva,17. 5. 2014 20:10

Dobrý den Kikinko,
Váš dotaz sem patří zcela jistě na 100% a ne jen způli. Doufám, že Vás svojí odpovědí uklidním. Váš dotaz není vůbec ojedinělí, ba skoro naopak. Těhotenství představuje jak pro ženu, tak pro partnera určité krizové období, které si každý potřebuje prožít po svém a potřebuje svůj čas si na vše zvyknout a se situací trošku začít "pracovat". JE přirozené, že ženy obvykle potřebují cítit v partnerovi oporu a pocit lásky, citu a také jistoty, že muž ženu miluje. To, že Váš muž miluje však nemusí dokazovat jen sexualitou. Muž v těhotenství potřebuje svůj čas, prostor pro zpracování této změny. Také jemu se změní jeho hodnoty, životní role, naplnění dne a zodpovědnost. Někomu to trvá déle (dělá, že se nic nedějě), někdo se tomu brání (snaží se si to nepřipouštět, protože nemá ještě něco vyřešeno) a někdo se na tuto situaci adaptuje úplně hned (a pak to zase naopak může ženě "překážet" či svazovat jí, protože ona ještě potřebuje prostor). Zkrátka, mám pocit, že Váš partner ještě potřebuje trošku čas, aby se s Vaším těhotenstvím srovnal. Neberte to ve zlém, opravdu to má každý muž jinak. Zkuste mu třeba koupit nějakou knížku pro nastávající otce (je jich teď na trhu docela hodně) a zkuste si s ním o vaší společné budoucnosti povídat. Vůbec na něj nenaléhejte, zkuste to hodně jemně, citlivě. Ukažte mu svojí jistotu v kramflecích, svůj záměr. Možná se inspiruje a vše se zlepší. K proměnám sexuality bych ještě poznamenala, že je mýtus, že by těhotná žena připadala většině mužům nepřitažlivá. Určitá chladnost spočívá v odlišných příčinách. Muž Vám třeba nechce stykem ublížit nebo mu není příjemné, že je u toho ještě někdo "třetí". Zkuste se nad celou situací netrápit, popovídat si s mužem a uvidíte. Mluvte hodně na své miminko a snažte se také být v kontaktu s ostatními těhotnými. Možná by Vám pomohlo souznění :-)