Psychika ženy v těhotenství

Dobrý den, chci Vám velmi poděkovat za všechny informace, které zde uvádíte, za Vaše webové stánky. Plně s Vámi souhlasím, v dnešní době se těhotným ženám věnuje pozornost pouze tělesná na psychiku se žádný lékař - gynekolog-porodník neptá. Jsem porodní asistentka a velmi usiluji o to, aby se péče o těhotné ženy nepovažovala za péči o nemocné, ale pouze o ženy, které jsou v jiném stavu, ne nemocné jenom těhotné. Přeji Vám všechno dobré. S pozdravem Jitka.

Děkuji za reakci na můj příspěvek a za podporu. V léčbě samozřejmě pokračovat budu, nevolnosti už trochu ustoupily, a tak už jsem se objednala na další konzultaci s psychoterapeutkou. Držím palce ostatním těhotným ženám, zdravím a ještě jednou děkuji.

Dobrý den, paní Danielo. Uplně s Vámi souhlasím, že je pro těhotné ženy kolikrát velmi obtížné se vejít do představy společnosti o tom, jak by se měla těhotná žena chovat a jak by měla prožívat své těhotenství. Také mě štve fakt, že společnost nijak neuznává těhotenství jako životní krizi v období života ženy, na prožívání jiných pocitů než "ze skupiny pocitů štěstí" je nazíráno s určitým podezřením. I když vím, že těhotenství klade na psychiku ženy nároky a žena se vždy necítí jistě, vyrovnaně a štastně, z Vašeho příspěvku cítím trošku větší míru obav a strachů, zejména negativní představy. Proto bych Vám doporučila pokračovat v psychoterapii, protože není žádný důvod se domnívat, že Vaše dřívější depresivní ladění v období těhotenství vymizí - ba naopak v období velké životní změny a nejistoty potřebujete určitou podporu, pomoc. I když Váš příspěvěk je spíše komentář a ne žádost o radu, přesto bych Vám poradila se opět zkontaktovat s psychologickým odborníkem, který Vám bude v těhotenství odbornou psychickou oporou a také zkuste navštěvovat nějaké těhotenské kurzy, kde s ostatními těhotnými maminkami můžete společně probírat Vaše obavy, strachy a problémy. Zkrátka i tam naleznete určitou podporu. Jsem ráda, že jste napsala svůj komentář a nezbývá nám než doufat, že se snad postupně přístup společnosti k prožívání žen těhotenství změní :¨) Zdravím Vás, mějte se pěkně, Eva

Dovolte, abych se s vámi podělila o své pocity, které mám nyní v 11. týdnu těhotenství. Na miminko se moc těším, ale kdybych měla shrnout, jak mi jinak je, tak musím říct, že mizerně. Přitom mám vše - skvělého manžela, dům, nové auto, žádné dluhy. Ale... Najednou prostě nemůžu dělat nic z toho, co jsem dělala dříve. Prostě úplně normální věci. Nemůžu ráno bez snídaně vyběhnout z domu, jak jsem byla zvyklá. Pozvracela bych se. Musím si také v určitou hodinu každý den dojít na velkou, jinak je mi špatně. Mám neustálý obtěžující pocit plnosti. Nemůžu jezdit na kolečkových bruslích, nemůžu jezdit na koni, nemůžu chodit plavat, v bazénu není voda vhodná pro těhotné a v přírodě to nepřichází v úvahu. Nemůžu jet s manželem na motorce pod stan. Kvůli těhotenství jsem musela přerušit psychiatrickou léčbu - dlouhá léta se léčím s depresí - intenzivní psychoterapie a antidepresiva. Medikaci brát nemohu a kvůli nevolnostem nezvládnu dojet do Prahy na psychoterapii. I z toho důvodu si to teď musím protrpět s depresí. Jsem na neschopence a můžu ven jen o vycházkách. V práci už se mnou nikdo nepočítá a na mém místě je už někdo jiný, prostě se nemám kam vrátit. Ono by to šlo, ale domáhejte se toho ve stavu, kdy vám není dobře. Co jsem dlouho budovala, je nyní zapomenuto. Dlouho jsem studovala, ale až se jednou vrátím do práce, nebudu vědět nic. Kvůli neschopence padla dovolená. Nevejdu se do ničeho, co jsem dřív nosila. Protože bydlím na malém městě, neprodávají tady nikde těhotenské oblečení. O vycházce musím stihnout cestu do většího města, do tamního jediného obchodu s těhotenstkým oblečením, a tam si něco koupit. Ne podle vkusu, ale prostě podle toho, co mají. Nosím tedy oblečení, které bych si jinak normálně nekoupila a necítím se v něm dobře. Bolí mě záda a mám hemeroidy. Celý život si zakládám na postavě, držím životosprávu. Najednou ale přibírám a nemám to pod kontrolou. Mám obrovská prsa a nevejdu se do své podprsenky. Připadám si jako sud. Ale postěžovat si lidem, jak je to těžké, to je prostě tabu. Těhotná žena by přece podle očekávání měla být šťastná, měla by se uklidnit, usadit a měla by se těšit na miminko. Nedej bože, aby si stěžovala. Když jsem se svěřila švagrové, jak je to pro mě nyní všechno těžké, zvlášť když jsem musela přerušit léčbu, odpověděla mi, že se mám vzchopit, že prostě "musím", poradila mi, že se musím donutit chodit na procházky a řekla mi, že co prý mají říkat lidé s rakovinou. Do toho mi tečou nervy, protože manžel onemocněl a mě děsí představa, že se mu třeba něco stane. Taky mě děsí představa plačícího miminka, které je k neutěšení a mám i další hororové představy, třeba že se zadusí peřinkou. Do toho všeho se bojím, aby těhotenství probíhalo v pořádku a aby se miminko narodilo zdravé. Nechci si tady stěžovat. Chci jen říct, že lidé obecně jsou k těhotným ženám velmi netolerantní. Že je nemožné, aby se těhotná žena vešla do stereotypní představy o tom, jak by se "měla" chovat. A chci podpořit i ostatní těhotné ženy, aby se přístupem okolí nenechaly zdeptat. Uznejte, že každý má právo se v soustavě těchto potíží cítit špatně.