Jdi na obsah Jdi na menu
 


Na tomto místě se můžete anonymně ptát na různé dotazy týkající se psychiky v těhotenství, budeme se snažit Vám co nejrychleji odpovědět .

 

Pokud Vás zajímá problematika prožitků ženy v těhotenství, pravděpodobně Vás bude zajímat i problematika porodu a poporodního období :-) To je moc dobře, protože člověk by měl být aktivní a jít ve svém životě do hloubky. Ostatně celé toto životní období je pro každou ženu velkým mezníkem a životním uzlem...

 

A proč Vám toto píši? Nově jsem totiž založila stránky Obejmutí po porodu. Jakožto porodní asistentka jsem si všimla, že se ženám po porodu věnuje málo pozornosti. Vše se točí kolem miminka, ale co žena?

aha.jpg

Pokud Vás zajímají témata jako jak zpracovat svůj porodní zážitek, jak navázat kontakt se svým tělem, co to je kontaktní rodičovství, přírodní podpora zdraví po porodu, sexualita po porodu a další, mrkněte sem: http://obejmuti-po-porodu.cz/

NEBO MŮŽEME BÝT V KONTAKTU I NA FACEBOOKU: https://www.facebook.com/ObejmutiPoPorodu/

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Re: nechtěné a nečekané těhotenství

Eliška,25. 8. 2011 8:23

Milá Vanilko,

ocitla jste se opravdu v nezáviděníhodné situaci. S partnerem jste měli určitou představu o svém vztahu a jeho vývoji, a najednou Vás těhotenství nasměrovalo úplně jinam - a stát se rodičem je změna opravdu velká.

Je výborné, že Vy dva s partnerem držíte v tomhle spolu a že těhotenství pro Vás není důvod k ukončení vztahu, v tom vidím velikou naději pro Vás všechny, včetně Vašeho dítěte. Z toho, co píšete, se mi nejproblematičtější zdá tlak Vašich příbuzných, kteří Vám neumožňují pojmenovat to méně příjemné, co pro Vás narození dítěte znamená. Je úplně normální cítit, že o něco důležitého těhotenstvím přicházíte. Ztráta je ale většinou jen dočasná (i s malým dítětem se dá podnikat spousta věcí, zvláště pokud se Vaši příbuzní na dítě těší a budou ochotní Vám pomoci) a zároveň také získáváte další zkušenost, která Vás oba může hodně obohatit a naplnit.

Navíc dítě, které čekáte, tu už téměř je, a Vy dva jste jeho rodiče - jeho budoucnost tedy leží jen a jen ve Vašich rukou. Pokud víte, že není ve Vašich silách dát dítěti nyní zázemí, adopce nemusí být špatná volba - je však nevratná a má svou cenu pro všechny zúčastněné. Zkuste najít někoho, s kým si promluvíte nejen o svých pocitech k dítěti a lidem kolem Vás, ale i o různých alternativách do budoucna. Může to být psycholog nebo jiný odborník, ale i dobrá kamarádka, která bude naslouchat. Určitě Vám neradím počkat, jak se věci vyvrbí po porodu - stává se, že najednou se po porodu nejistota změní v láskyplné přijetí, ale u nechtěných těhotenství s tím nelze počítat najisto. Může se stát, že pokud se na narození dítěte nepřipravíte, uvrhne Vás do osobních či partnerských potíží (ať už si dítě necháte nebo se jej vzdáte). Proto je pro Vás důležité zajistit si dostatek podpory a sebejistoty už teď v těhotenství.

Přeji Vám hodně klidu pro rozhodování a podpory pro to, vše zvládnout,

Eliška

negativni pocity k těhotenstvi

Mia,20. 8. 2011 9:27

Dobry den,
mam velice negativni pocity k svemu tehotenstvi. Prestoze jsem si dite prala, tehotenstvi nebylo planovane. Manzelova reakce byla negativni a to stale pretrvava. To stejne ze strany me mamy. A moje zezacatku pozitivni pocity presly v pocity, kdy nevim, jestli dite porad chci. (jsem v 8tt.) Necitim podporu okoli, tehotenstvi je doprovazene nevolnostmi a neumim si predstavit byt matkou (i kdyz vek na to rozhodne mam), jsem velice rozpolcena. Ziju v zahranici a o to si pripadam vice sama. A samozrejme mi prijde ze takove pocity nejsou normalni, protoze tehotenstvi je dar a clovek by mel byt stastny. Ja mam pocit, ze stastna nejsem ani trosku... Naopak, k diteti v sobe necitim vubec nic, a kdyz, tak prevladaji negativni pocity.
Omlouvam se ze zmateny dotaz, ale je velice tezke vyjadrit, co vlastne citim.
Mam vyhledat nejakou odbornou pomoc?

Re: negativni pocity k těhotenstvi

Eliška,21. 8. 2011 9:14

Milá Mio,

je mi moc líto, že se pro Vás těhotenství stalo nevítanou pastí. Z toho, co píšete, se mi zdá, že Vy sama těhotenství a děťátko vítáte, co Vám ale situaci komplikuje, je reakce Vašeho okolí. Úplně nerozumím tomu, proč Váš partner a Vaše matka tak reagují, a nejspíš se jedná o hlubší záležitost, kterou těhotenství nezpůsobilo, ale spíš připomnělo nebo zesílilo. Přesto to však nemění Vaši naprosto oprávněnou potřebu opory v tomhle období. Vaše pocity k očekávanému miminku jsou teď úplně normální - fyzická nevolnost velkou radost nepůsobí, a pokud nemůžete radost z těhotenství sdílet, může být těžké vytvořit si v prvních týdnech těhotenství k miminku pozitivní vztah.
Píšete, že jste v zahraničí - pokud máte možnost jakékoli podpory, vyhledejte ji. Nepíšete, kde právě žijete; může to být komunitní centrum pro ženy nebo matky, psychologické poradenství, porodní asistentka (zvlášť v Německu, Holandsku nebo Británii Vám poskytnou i psychickou podporu) nebo církevní organizace pro rodiny. Se svými pocity nemusíte zůstávat sama. Určitě by bylo vhodné řešit i vztah s partnerem a důvod jeho reakce, což pro Vás bude asi nejjednodušší, když získáte podporu z okolí.
Držím Vám palce a přeji hodně sil a pozitivní energie,

Eliška

Odpovď pro paní Martinu

Eva,21. 7. 2011 13:00

Dobrý den, paní Martino,
stavy nevolnosti a únavy se v těhotenství bohužel někdy vyskytují a věřím Vám, že jsou pro Vás velmi zatěžující. Musíte se navíc starat o starší dceru, takže si nemůžete odpočinout kdy to potřebujete. Co s tím? Za prvé Vás snad potěším, že tyto nevolnosti se většinou ve druhém trimestru upraví a často i zmizí. Nebývá to však pravidlem. Pokud je Vám zle po ránu, pak zkuste vstávat pozvolna, k posteli si připravte snídani, kterou pak pomalu snězte. Nejezte nic dráždivého. Co se týče únavy - ta je jistě velmi nepříjemná, ale nic moc se s ní dělat nedá. Vaše tělo takto reaguje na těhotenství, které pro něj představuje trošku zátěž. Každé tělo se s těhotenstvím vyrovnává jinak. Zkuste hodně odpočívat a . JE důležité si naplánovat každý den dopředu - co je třeba zajistit pro domácnost a pod. a pomalinku si rozvrhnout síly. Dělejte jen to, na co stačíte. Zkuste poprosit o nějaké hlídání pro dcerku například rodiče či známé. Odpočívejte a vůbec si z toho nedělejte výčitky svědomí. Zodpovězte si na otázku, co je pro Vás prioritní. Dokonalý úkli není důležitý! Hlavně se šetřete! S dcerkou si můžete přeci hrát i v posteli - číst , zpívat, dívat se na pohádky apod. Paní Martino, dělejte také něco pro sebe - neco, co je Vám příjemné. Zkuste se objednat například na aromamasáž nebo se zkontaktujte s někým, kdo ovládá aromaterapii. Vonné silice mají velké účinky i na nevolnosti, únavu a povzbuzení psychiky. Také navazujte kontakt se svým miminkem v bříšku - mluvte na něj. Promluvte si o svých pocitech také se svým partnerem a hlavně opravdu vylučte pocity viny, že nejste schopná zvládat vše, co byste ráda zastala. Držím Vám palce, Eva

Odpověď pro paní Anetu

Eva,21. 7. 2011 12:49

Dobrý den, paní Aneto,
Vaše pocity obav z budoucnosti jsou úplně normální. Těhotenství je pro každou ženou tak trochu bránou do neznáma. Je to jakási výzva nebo cesta, která s sebou přináší spoustu krásného, ale představuje i zátěž na psychiku. Mnohé se pro Vás změní. Změní se Vám priority, získáte novou životní roli. Budete mít okolo sebe človíčka, který na Vás bude závislý (již nyní je). Nemusíte mít však z ničeho strach, vše zvládnete. Zkuste přemýšlet o budoucnosti, zkuste si jí představovat. Co krásného Vás čeká? Jaká byste chtěla být matka? JAk byste chtěla Vaše miminko vychovávat? Co byste ho chtěla naučit? Jaký z něho vyroste asi člověk? To vše můžete Vy ovlivnit. Zeptejte se sama sebe co krásného Vám mateřství přinese? A zároveň si jasně pojmenujte, čeho se bojíte. Asi by bylo dobré všechny své obavy probrat s nějakou také těhotnou ženou nebo s porodní asistentkou. Co třeba navštívit nějaký předporodní kurz nebo chodit na cvičení pro těhotné? Paní Aneto, věřte si, pojmenujte si své obavy a také si zkuste představovat svojí budoucnost. Eva

Odpověď pro Naty

Eva,21. 7. 2011 12:37

Dobrý den, Naty,
jsem moc ráda, že jste to dokázala! A co? Promluvit si s partnerem o Vašich pocitech a potřebách. Dokázala jste čeli pravdě, ať je jakákoli. Určitě je lepší žít v pravě a ne ve lži. Doufám, že se máte dobře - nemáte žádné vážné komplikace s průbehem těhotenství, pro které byste musela být hospitalizovaná /jak jste psala/. Držte se a věřte, že pokud budete mít klidné zázemí a okolo sebe milující rodiče, pak budete v klidu a budete si moci užívat mateřství. Mějte se pěkně, Eva

Strach z to co bude

Aneta,19. 7. 2011 16:38

Dobrý den, jsem ve 21. týdnu těhotenství. Doteď probíhalo vše úplně v pořádku. Asi dva dny na mě doléhají zvláštní myšlenky - představuji si, co všechno se v mém životě s dítětem změní a hlavně zda to všechno zvládnu. Podobné pocity jsem ve svém životě už zažila vícekrát - poprvé před maturitou, pak vždy před důležitými zkouškami na vysoké. Také vždy na konci prázdnin - před nástupem do školy (jsem učitelka). Nedovedu si představit, kdybych tyto pocity měla mít až do konce těhotenství. Myšlenky se snažím odhánět, ale moc mi to nejde. Prosím poradte, v lékárně mi na uklidnění nic prodat nechtějí, aby to neublížilo plodu. Děkuji. Aneta

rozchod teď nebo až po porodu

Naty,18. 7. 2011 17:59

Dobrý den,
ráda bych Vám poděkovala za podporu a chtěla bych tímto posledním příspěvkem podpořit všechny nastávající maminky při podobných rozhodnutích jako bylo to mé. Pozbírala jsem všechny síly,které mi ještě zbyly- přítele záhadným způsobem přiměla k debatě-sice toho neřekl moc, ale přesto-zjistila jsem, že si není jist, zda ke mě ještě něco cítí, ale že by rád zkusil fungovat jako rodina. Dohodli jsme se, že pokud se situace nezlepší, po porodu se přestěhuji. Bohužel jsem na to druhý den zůstala v porodnici s komplikacemi a přítel mi ani jednou nezavolal, ani se nestaral o to, že by mě vyzvedl, když mě propouštěli-musela jsem poprosit jeho otce. Jeho chování mě dále utvrdilo v názoru, že s takovým člověkem nemá smysl žít ani za cenu, že dcera nebude žít se svým biologickým otcem.Jako příklad by jí zrovna moc neposloužil. V této chvíli mám již zajištěný domov jak pro sebe i pro dcerku u svých rodičů, kteří jsou úžasní a vše mi po porodu pomohou přestěhovat. Teď již bohužel stěhování nestihnu-dcerka už se pomalu hlásí a tak nechci riskovat její zdraví. Přeji všem, kteří řeší obdobnou situaci, aby našli sílu a odvahu postavit se problémům čelem, a i když to bolí rozhodnout se správně a nebát se.

Ovlivní psychika matky zdravý vývoj plodu nebo jeho náturu?

Marie,17. 7. 2011 17:41

Dobrý den,
prosím o radu. Právě prožívám 13. týden svého prvního těhotenství. Je mi 30 a až dosud jsem fungovala jako normální, zdravá žena. Ani počáteční fáze těhotenství mi nedělala žádné problémy. To se změnilo asi před 2 týdny, kdy jsem se v průběhu dovolené dozvěděla o úmrtí své babičky. Po návratu z dovolené - před týdnem se u mě navíc projevila střevní infekce (krvácivý průjem), kvůli které jsem zůstala týden na neschopence. Po týdnu diety, kdy jsem se obávala svého špatného zdravotního stavu, tak i jeho dopadu na dítě, se mi udělalo lépe, ale dnes choroba udeřila znovu - takže z obav o sebe i o dítě jdu na gastroenterologii. Do toho jsem začala mít potíže s tlakem (nejspíš nízkým), takže přes den bývám malátná, zatmívá se mi před očima, a buší mi srdce - jsou to chvilkové stavy, které po chvilce klidu přejdou. Vypozorovala jsem si, že je to ve chvílích nervového vypětí. Stresu teď bohužel snesu mnohem méně. Stačí, aby na mě manžel trochu zvýšil hlas a okamžitě se rozpláču. Manžel si s mými slzami neumí poradit a ještě víc se zatvrzuje. Odjakživa patřím k citlivějším a empatickým jedincům a až poslední léta se mi dařilo najít si psychickou rovnováhu, z části také proto, že se cíleně věnuji zvýšení asertivity - ta mi tedy vrozená není. Nyní si ale přijdu totálně psychicky rozhozená, nejistá si sama sebou, a nevím už, co je způsobené těhotenstvím a co střevními potížemi (ze kterých se může vyklubat závažnější choroba), co je normální a co už by si žádalo odbornou pomoc.
Za normálních okolností bych se obrátila na rodiče, především na matku, ale nechci, protože ztráta babičky (matka matky) je již také dost vyvedla z rovnováhy, a já jim nechci způsobovat další přítěž. Manželovi jsem své stavy sice svěřila, ale mám pocit, že mě dostatečně nechápe - byť je zodpovědný manžel a ani o jeho budoucích otcovských kvalitách nepochybuji, empatie nikdy nepatřila k jeho silným stránkám. Navíc má teď plné ruce práce s plánováním našeho nového domova a se změnou vlastního zaměstnání. Má nejbližší kamarádka bohužel ještě těhotná nebyla a není, mé pocity si neumí představit. Závěrem je, že se na vše cítím velmi sama a nepochopená. Chvilkami doslova šílím!
Stresuji se také tím, že můj špatný psychický stav poznamená i dítě - je to možné, a popř. jakým způsobem?
Mám zaměstnání, které mě baví, ale o svém výkonu nyní nejsem přesvědčena. Mám z toho pocit vlastního selhání (v práci jsou ještě další 2 těhotné a obě zvládají bez potíží) a bojím se toho o to víc, že mám šéfovou, se kterou jsem do teď velmi dobře vycházela - zpráva o mém těhotenství ji však radost neudělala, což je pochopitelné, navíc patří k těm, které nikdy děti mít nechtějí. Přemýšlím tedy, zda zůstat doma, nebo se snažit naopak zahnat chmurné myšlenky, které mé těhotenství aktuálně provázejí, prací? Poraďte prosím, díky za Váš názor!

Těhotenství a psychika

Martina,15. 7. 2011 9:14

Dobrý den,už si opravdu nevím rady,jak si užít nebo spíše přežít moje těhotenství.Jsem podruhé těhotná,nyní začínám 13.týden a od 5.týdne je mi špatně,zvracím a moje psychika na tom není moc dobře.Mám smíšené pocity,miminko strašně moc chci,ale když přijde ten můj stav,je mi vše najednou jedno a chci,aby už bylo vše za mnou.Mám již 7-letou dceru a tyto problémy jsem měla i s ní.Docházím k psychologovi,ale výsledek zatím nepozoruji,moc se tím trápím,nejradši bych všechno prospala,ale mám dceru o kterou se musím postarat,když je mi hodně zle,např.včera,je mi úplně všechno jedno vzdávám to,poradtě mi prosím,děkuji,M.

Odpověď pro Naty

Eva,12. 7. 2011 19:28

Dobrý den, Naty,
ano, rozhodně bude nutné si s partnerem promluvit. Partenrství by mělo být o vzájemné důvěře, úctě a pocitu bezpečí. K čemu by bylo, kdyby nebylo možné svému nejbližšímu člověku sdělit své pocity, aby Vás podpořil a pomohl Vám? Nejde o to se tvářit, že se nic neděje a že vždycky vše v pořádku. Problémy jsou a budou a musí se řešit. Vyhábavý postoj Vašeho partnera Vám nic neosvětlí, k ničemu Vám není, akorát Vás zraňuje.Zodpovězte si na otázku zda okolo sebe potřebujete partnera, se kterým nemůžete narovinu hovořit o svých potřebách a pocitech. Je možné, že se Váš partner nachází v určité krizi a proto mezi vámi vázne komunikace. Není žádný důvod se rozčilovat či mít pocity manipulace nebo povýšenosti, pokud chcete s partnerem mluvit. Spíše bych se s partnerem dopředu domluvila na čase, kdy budete mít oba klid a kdy si promluvíte o vaší společné budoucnosti. Zkuste to partnerovi takto navrhnout - neutrálně. Řekněte, že Vám nejde o žádný nátlak nebo výslech, ale jen o rozhovor o Vaší budoucnosti. Řekněte, že každý může říct své představy a že nikdo nebude k ničemu nucen. Je těžké mluvit o sobě a své budoucnosti s určitým nadhledem, ale pokud chcete znát skutečný názor Vašeho partnera, pak musí mít pocit, že opravdu není nikam tlačen. Naty, ničeho se nebojte. Držím Vám palce :-)

rozcho teď nebo až po porodu?

Naty,12. 7. 2011 15:24

Dobrý den, moc děkuji za odpověď. také mívám pocit, že si neuvědomil hned na začátku, co to vše bude znamenat. Dávala jsem mu dostatek času na rozmyšlenou, ale možná opravdu nenašel odvahu mi cokoli říci. Bohužel nevím, jak ho mám přimět se mnou o problémech mluvit-pokoušela jsem se několikrát, když jsme byli oba dva v klidu opatrně naznačit, že mi někdy příjde, že už mě nemá rád a proč se třeba chová tak a tak, ale jeho to vždycky akorát rozčílí-přitom se snažím vynechat emoce a myslím si, že umím mluvit otevřeně i naslouchat. bohužel veškeré mé úsilí je marné-pokud se ho zeptám přímo, zda o mě a o dceru ještě stojí-neodpoví mi.Pokud se ho na to zeptám v nějaké intimní chvilce, řekne mi -"to víš, že jo" ale nejsem si jistá, jestli tomu skutečně věří.
Jsem rozhodnuta, pokud nastane další hádka mu oznámit, že pokud se situace nezlepší, že odcházím. Nevím totiž přesně, jestli třeba toho na něj není pouze moc--jeho rodiče omlouvají jeho chování tím, že si vytrpěl své s ex manželkou, která ho prý neustále šikanovala. Partner je ale již 6 let rozvedený-opustil jí, když nejmenšímu synovi byli 2 měsíce.
Neexistuje nějaký návod jak přimět muže hovořit o problémech, aniž by měl pocit, že je do něčeho tlačen??
děkuji ještě jednou za odpověď.

Odpověď pro Naty

Eva,11. 7. 2011 20:49

Dobrý den, paní Natálie,
mrzí mě, že se nacházíte v takovéto nepříjemné situaci. Bohužel vše vyplývá z nedostatečné komunikace mezi Vámi a partnerem a také zřejmě z rozdílného postoje vůči miminku. Každý máte právo na svůj názor a bylo by dobré si o těchto bez výčitek a v klidu promluvit. Je potřeba se vzájemně vyslechnout. Nikdo by neměl být nikam tlačen. Z Vašeho postoje nemám pocit, že byste partnera někam manipulovala. Z patrnerova chování mám dojem, že plyne jakýsi odstup od situace. Je to pro něj možná situace, vek teré si nepřeje být a není schopen Vám to otevřeně říci. Proto se míjíte, hádáte a vyhýbáte se řešení. Ale co je vlastně lepší - být v dusné atmosféře, kde nic není dobře, nebo znát pravdu (ať je jakákoli) a snažit se žít v poklidu a harmonicky? Paní Natálie, cítím z Vás odvahu, tak se jí nevzdávejte. Zkuste si s partnerem pořádně v klidu o všem promluvit. To znamená o Vašich potřebách, pocitech a i zklamáních. Stejný prostor dejte partnerovi. Buďte k sobě otevření a mluvte o budoucnosti. Pokud vyjde najevo, že se Váš partner necítí býti připraven být znovu otcem, pak bude lepší, když se uchýlíte někam, kde Vám bude dobře a kde se budete cítít v bezpečí. Píšete, že můžete odjet k rodičům. Zvažte situaci sama, ale rozhodně Vám doporučuji klid a pocit zázemí. Držím Vám palce, věřte si! Eva

rozchod teď nebo až po porodu??

naty,10. 7. 2011 18:16

Dobrý den,
S přítelem jsem cca po 4 měsících otěhotněla.On tím nadšen nebyl, ale postavil se k tomu čelem.Já se naopak na miminko moc těším a nelituji toho.1 trimestr se ke mě choval pozorně, později jsme se občas chytli kvůli maličkostem.Jedna hádna vygradovala až do situace, kdy on na mě začal cholericky křičet. byl to šok, protože ho znám jako klidného člověka-již před vstahem.Po hádve jsem zrovna odjížděla k rodičům.3 týdny se mnou nekomunikoval, poté mi vzal tel. a já jsem přijela.Odmítl se spětně o problému bavit, že se nechce rozčilovat. Asi po měsíci jsme se v klidu přistěhovala, občasný křik se opakoval, ale již jsem to ustála-pouze s pláčem.
Přestěhovali jsme se do bytu po jeho rodičích, kde nastal zlom-je apatický, naprosto lhostejný-bez zájmu jak se cítím.Musím ho žádat aby mě odvezl do poradny do porodnice, ale nijak se mu nechce a vypadá to, že budu muset jet sama autem-mám to 40km.Stejně tak k porodu již se mnou nechce jít-pokud se ho zeptám jestli se něco změnilo, neodpovídá-nemluví se mnou.Chová se strašně-já stále jen brečím a vím, že by bylo nejlepší vše ukončit. Dcerku mám v režii já--nepřispěl mi ani korunu na výbavičku.Myslela jsem si, že by měla vyrůstat s otcem, ale za této situace si to přestávám myslet. Mohla bych se nastěhovat k rodičům-130km--myslíte, že je rozumné počkat až po porodu nebo to nemám odkládat? Myslíte si, že narození dcery ho může změnit?? Již má 2 syny z minulého manželství.
děkuji za odpověď

37tt

V.,28. 5. 2011 14:36

Nevím, jak bych začala, takže začnu asi takhle: s přítelem jsme si dítko plánovali, akorát že to přišlo nějak náhle a já to nečekala. V říjnu jsem zjistila, že jsem těhotná, ovšem než mi docvaklo, co se vlastně stalo a než jsem zjistila, co všechno těhotensví a mateřství bude obnášet, na interupci bylo už pozdě. Všechno mi došlo v podstatě až kolem 25 týdne. Nyní jsem v 37 týdnu a všechno je stále horší, vůbec si nedokážu představit, že bych měla za pár týdnů porodit a vyhovat dítě a přítele za to nenávidím, protože to zavinil i on. Chtěla jsem mít úplně jiný život, než mám teď. Nestihla jsem ani dostudovat, jsem na vysoké škole, kde mi nechtějí dát individuální studium, takže asi nebudu moci dále pokračovat. O svém životě jsem měla úplně jiné představy, než je skutečnost. Nevím, co dělat, často držím v ruce nůž a chci si něco udělat. Mateřský pud je však vždy silnější než já, takže prozatím se nic nestalo. Někdy mám obavy, aby se to opravdu nestalo. Mám často deprese a nevím, jak se se vším vypořádat. Přítel, když vidí, že mám deprese a hodně špatnou náladu, tak je naštvaný, protože si myslí, že ubližuji miminku a dělá všechno proto, aby mě naštval ještě víc (opravdu nechápu jeho chování), pak se třeba dva dny nebavíme a já stále brečím, což ho rozčiluje stále víc a víc a tak ještě víc mi to všechno vrací. Pak ho strašně moc nenávidím a myslím na nejhorší. Takže je z toho bludný kruh a já nevím, jak z toho všeho ven. Vůbec nevím, co dělat, někdy přemýšlím, že když bych umřela, tak by to bylo pro všechny lepší, hlavně pro něj. Možná ho nesnáším i proto, že mu stále dávám za vinu, co se stalo. Tvrdil, že je neplodný, tak jsem vysadila antikoncepci, což je samozřejmě i moje blbost a za to se také velmi obviňuji a nesnáším. Už nevím, jak dál, jsem z toho všeho velmi unavená a pro miminko nemáme kvůli tomu téměř nic koupeného. Přesto si myslím, že až se malý narodí, tak ho budu mít ráda. Nečekám radu, jen jsem to někomu chtěla říct.

Re: 37tt

Eliška Kodyšová,1. 6. 2011 10:04

Dobrý den,

Vaše situace, jak ji popisujete, je opravdu nelehká. Nejprve ze všeho bych Vám ráda nabídla, abyste se ve chvíli, kdy se cítíte nejhůř, nebála obrátit na někoho blízkého nebo na některou z linek důvěry - nejspíš to nevyřeší celou Vaši situaci, ale pomůže Vám to cítit se líp a najít pak cestu a možnosti, jak to unést.

Máte pravdu, příchod dítěte je sice obecně krásná věc, ale může také znamenat ránu pro naše předchozí plány. A je normální, že v takové situaci cítíte bezmoc a depresi. Ze zkušenosti mnoha žen, které neočekávaně otěhotněly, ale vím, že s podporou blízkých se dá i s dítětem na svých plánech pracovat. Pokud se nebudete moci studiu věnovat tak jako předtím, je přesto pro Vás možné na nějakou dobu přerušit?

Podle toho, co píšete, se mi zdá důležité podívat se na Váš vztah s partnerem. Děje se tam mnoho věcí, kterým je pro mě obtížné takto na dálku porozumět (proč se Vás přítel snaží naštvat, když se necítíte dobře? jak to dělá? jak se on cítí, když jste naštvaná?), a některé věci mi moc nejsou jasné: např. píšete, že jste dítě plánovali, ale o kousek dál uvádíte, že partner Vám řekl, že je neplodný a Vy jste proto vysadila antikoncepci. Napadá mě, jestli je možné, abyste si s partnerem věci vyříkali, a snažili se přitom zůstat co nejblíž u sebe - tj. neobviňovali a nehodnotili jeden druhého, ale mluvili o tom, čeho se bojíte, co Vám je líto, co narozením dítěte ztrácíte, ale i o tom, na co se těšíte. A také o tom, co Vás teď drží (kromě dítěte) u sebe, a jak je možné to posilovat (a zda to bude možné po porodu).

Píšete také, že pro miminko nemáte dosud nic koupeného a že doufáte, že ho po narození budete mít ráda. Zajímalo by mě, jestli Vám těhotenství přece jen nepřináší i něco pozitivního, a jestli si ho aspoň trošku užíváte? Také mě napadlo, jestli jste nezvažovala adopci, která by Vaši situaci (racionálně viděno) mohla vyřešit, a pokud ano, jaké byly důvody proti. Stejně jako je dobré mluvit o svých pocitech s partnerem, je fajn říci o nich i nenarozenému miminku - možná pak zjistíte, že se Vaše pocity trochu posunuly tím, že jste s ním navázala vztah.

Přeji Vám klidný zbytek těhotenství a hodně sil,

Eliška Kodyšová

můj přítel - tabu

Lucka,19. 4. 2011 21:16

Dobrý den, potřebovala bych se svěřit, poradit není to pravé slovo jelikož chlapům je téměř nemožné porozumět.
Otěhotněla jsem téměř okamžitě a od té doby je přítel nadšený(je mu 32) asi víc než já(23).Jsem teď v 18 tt a mám v hlavě momentálně takový zmatek,že nejsem připravená, že jsem ještě moc mladá i v rodině to vidím, každý mně má ještě za toho drzého rozmazleného puboše co je najednou těhotný,taky mám problém v práci, protože mi kvůli těhotenství neprodlouží smlouvu a budu muset asi skončit s externím doděláním magistra, tak mám poslední dobou docela "depku".A přítel není zrovna z těch co by hýřili empatií, nikdy toho moc nenamluvil, spíše je na činy. Je to sportovec a je zvyklý, že když někdo kňourá tak ho seřve a tím nabudí,ale bohužel já jsem citlivka a akorát mně to rozbrečí. Co jsem těhotná tak se na prcka moc těší, co chvíli mně hladí na bříšku a je takový tatínkovský, to je fajn, ze začátku jsme mněli strach ale po pár týdnech těhotenství jsme spolu začali normálně fungovat i fyzicky, jenže najednou z ničehonic o mně přestal jevit zájem, bříško hladí pořád ale nedá mi skoro ani pusu,nechci to nějak extra rozebírat ale z jednou týdně už je tři týdny vůbec nic a mně teď tak skáčou hormony a je pro mně styk daleko intenzivnější, takže mi to na depresi ještě přidává, jsem pořád plačtivá.Už mi roste bříško, vyskákalo mi akné,hodně se mi mastí vlasy a tloustnu, prostě se cítím hrozně ošklivá a tak mám pocit, že si za mně našel nějakou nahradu.Když jsem to na něj vybalila tak řekl že má prostě jenom strach aby malému neublížil, ale proč ho to proboha napadlo až teď,když předtím mu to nědělalo žádný problém.Je moc sympatický a ženské se kolem něj vždycky točily, tak mám strach, že mé těhotenství a zeškaredění a neustálé smutnění a deprese odemně odehnaly.Takže babo raď co mu v té hlavě běhá protože on mi takové věci nikdy neřekne...
Děkuji, že jste si mne vyslechli a pokud něco poradíte tak předem děkuji. Lucka

Re: můj přítel - tabu

Daniela,26. 5. 2011 14:53

Dobrý den, Lucie, nedalo mi to, abych Vám nenapsala ohledně toho externího dodělání VŠ. Ono jde totiž o úhel pohledu. Já jsem studovala už před tím, než jsem měla miminko a byl to takový stres, že jsem se pak půl roku ještě vzpamatovávala. Pak jsem byla na mateřské (ještě jsem) a vesele studuju dál. Zjistila jsem, že mateřská poskytuje také určité volno, takže mám čas jezdit na přednášky. Samozřejmě, je to taky stresík, ale já osobně to hodnotím o mnohem pohodovější, než když se studuje při práci. Navíc, existuje taky přerušení studia a jestli na škole nemáte nějaké výrazné problémy, tak si myslím, že Vám to v pohodě přeruší. No a já teď čekám druhé, takže budu taky přerušovat, ale už plánuju, jak se do školy vrátím. Tak tolik jen o tom studiu a přeju Vám zlepšení nálady!

Odpověď pro paní Lucii

Eva,26. 4. 2011 15:29

Dobrý den, paní Lucie,
chápu Vás, že si připadáte nějaká jiná :-). Těhotenství přestavuje pro ženu obrovskou změnu a to v rovině citové, tělesné i sociální. Je normální, že si připadáte přecitlivělá, nejistá a také, že nepoznáváte svoje tělo. Může se Vám zdát, že vlastně nic nemáte pod kontrolou. Ničeho se nemusíte bát, vše se urovná. Snažte se co nejvíce odpočívat, přemýšlet o nové situaci a být co nejvíce v klidu. To, že je těhotenství pro Vás změnou, neznamená, že do ní není vtažený i Váš partner. Tím chci říci, že i pro něj je to změna, o které mnoho mužů nemluví, protože se od nich očekává, že budou pro ženu oporou (a proto by neměli působit labilně). Píšete, že Vás trápí, že Vám Váš partner nedává dostatečně najevo svojí náklonnost a Vy máte pocit, že se mu dostatečně nelíbíte. Věřte, že tomu tak jistě není. Vaše tělo se mění a Vy se k sobě chováte více kriticky. Je to zrovna v ten momonet, kdy potřebujete důkaz, že se partnerovi stále líbíte a ono to jakoby nepřichází. Jenže někteří partneři mají k těhotné ženě (s postupně rostoucím bříškem) různý vztah. Není to tak, že byste se partnerovi nelíbila (těhotená žena je ostatně velmi sexy, velmi ženská), ale může to být proto, že Vás chce ochránit a miminko také. Nepřipadá mu zkrátka vhodné se v těhotenství tak často milovat. Takže si to nevykládejte jako odklon jeho náklonnosti vůči Vám, ale jako projev ochrany vůči Vám. Paní Lucie, určitě si o svých pocitech a potřebách s partnerem promluvte. Je potřeba, aby věděl, jak to vnímáte Vy a zároveň Vy ať víte, jak to vnímá on. Sice jsou to intimní věci, ale jsou pro Váš vztah důležité.

nevím, jak dál

Sylva,3. 4. 2011 11:17

Dobrý den, mám neskutečně velký problém. Tedy, pro mě velký. S přítelem jsme spolu téměř 5 let. Před 2,5 lety jsme se začali bavit ohledně dítěte. Ujistil mě, že děti chce, ale časem. Když jsem začala být neodbytná a v klidu se mu snažila vysvětlit své pocity, jen mě ujistil, že mám na dítě fůru času a že při jednom styku ihned otěhotním, což se mi mu bohužel nepodařilo vyvrátit. Je o tom přesvědčený a nic ho nezlomí. Po delší pomlce jsem na toto téma opět opatrně zabrousila, a jeho (pro mě) ultimátum jsem respektovala. Až budeme mít dům. Máme štěstí, protože otázku bydlení nemusíme řešit pod tlakem - máme kde bydlet, i kdybychom se pro dům nerozmysleli. A teď, když ten dům máme od loňského roku, jsme se na konci roku dohodli, že se o dítě budeme snažit letos. Samozřejmě, že se dle jeho slov budeme snažit v létě, jenže já už s tím nesouhlasím. A snaží se mě přesvědčit, že je to jen můj problém. Momentálně se už měsíc léčím s opary, a prosila jsem, abychom se o dítě po mém vyléčení začali snažit, ale opět mě ujistil, že je ještě čas. A já z toho mám pocit, že se zblázním. Miluji ho, na druhou stranu neskutečně nenávidím, a mám problém s ním sexuálně žít. Chtěla jsem zajít společně do poradny, ale vyjel, že jestli mám nějaký problém, ať si ho vyřeším, že on cvokaře nepotřebuje. Následně, když jsem byla v počátku léčení s opary (mám je poprvé po sex.styku) mi gynekolog doporučil, ať mi je vevnitř namaže přítel, ale řekl mi, že to je humus, ať si poradím. A já mám teď pocit, že vlastně ani nevím, s kým žiju. Pro mě samotnou to jsou dost nepříjemné věci, a u něj mi chybí trochu podpora. Chová se, jakoby se za mě styděl, ale přesto vím, že mě rád má. O svatbě nechce ani slyšet, a dítě se bude muset jmenovat po něm, jinak mi nepodepíše otcovství, a vlastně veškeré "problémy", které bychom měli řešit domluvou, řeší příkazy a ultimáty. Nechtěla bych ho opustit, ale zároveň nesnáším jeho direktivnost. A vůbec netuším, jak s ním mám komunikovat. Vím, že by za dítě dýchal, ale "dokopat" ho k tomu je už nad mé síly. Nikdy jsem nebrala antikoncepci, několikrát se do mě vysemenil, ale nikdy jsem těhotná nebyla, a proto mě to možná trápí takovou silou. Vážně Vás prosím o radu, protože mám pocit, že už nemůžu ani pořádně dýchat. Děkuji sylva