Jdi na obsah Jdi na menu
 


Na tomto místě se můžete anonymně ptát na různé dotazy týkající se psychiky v těhotenství, budeme se snažit Vám co nejrychleji odpovědět .

 

Pokud Vás zajímá problematika prožitků ženy v těhotenství, pravděpodobně Vás bude zajímat i problematika porodu a poporodního období :-) To je moc dobře, protože člověk by měl být aktivní a jít ve svém životě do hloubky. Ostatně celé toto životní období je pro každou ženu velkým mezníkem a životním uzlem...

 

A proč Vám toto píši? Nově jsem totiž založila stránky Obejmutí po porodu. Jakožto porodní asistentka jsem si všimla, že se ženám po porodu věnuje málo pozornosti. Vše se točí kolem miminka, ale co žena?

aha.jpg

Pokud Vás zajímají témata jako jak zpracovat svůj porodní zážitek, jak navázat kontakt se svým tělem, co to je kontaktní rodičovství, přírodní podpora zdraví po porodu, sexualita po porodu a další, mrkněte sem: http://obejmuti-po-porodu.cz/

NEBO MŮŽEME BÝT V KONTAKTU I NA FACEBOOKU: https://www.facebook.com/ObejmutiPoPorodu/

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Re: Re: Žárlivost a strach z opuštění

Helena,20. 6. 2014 14:36

Dobrý den paní Evičko,

mockrát děkuji za odpověď. S partnerem jsem o tomto tématu již několikrát hovořila, že ho teď potřebuji a chci s ním trávit poslední chvilky, které máme jenom pro sebe a to opravdu v klidu a jediné co z toho vyplynulo, že jsem přecitlivělá, a že se ho snažím omezovat. Bohužel přítel nechce řešit nějaké "problémy" a nebere ohled na moje potřeby. Akorát se urazí, uzavře a nekomunikuje se mnou řeba celý den. Jako bych nebyla těhotná, vůbec mi to neulehčuje a naopak si teď zařizuje samé firemní akce bez ohled na to, že jsme doma sama. Ndělalo by mi problém, kdyby se šel pobavit ale s mírou...vždy se musí zdunit do němoty. Už jsme se kvůli tomu několikrát chytli a začíná mě nazývat problémem. Nevím jak dál...dokchází mi sily.

Re: Hledáme miminko - přímá adopce

mohla bich vak poradit jak otehotnit taky sem mela problem a ted sem tehotna9 tydnu,9. 6. 2014 23:26

Psychiatrické onemocnění a těhotenství: Je šance, že bude líp?

Klára,22. 5. 2014 14:14

Dobrý den, jsem na konci 14. týdne těhotenství. Dítě jsme si s manželem moc přáli. Je mi 25 a psychicky jsem nebyla v pořádku ani před těhotenstvím. Poslední rok jsem kvůli tomu strávila více méně po nemocnicích, pak mě pustili a po 3 měsících jsem otěhotněla. Lékaři (většina) se k mému těhotenství stavěli dost negativně (nikoli kvůli medikaci). Teď mě trápí výčitky svědomí, že měli lékaři pravdu, že nejsem dostatečně osobnostně vyzrálá k tomu mít dítě. Od asi 5. týdne mě trápí nevolnosti, 2 měsíce non stop, k tomu šílená únava. Rok a půl před otěhotněním jsem se léčila mj. s mentální anorexií, zvracela jsem a relativně normálně jíst jsem začala až 14 dnů před otěhotněním. 8 let se léčím s poruchou osobnosti, dříve s úzkostnými poruchami, depresí... Vím, že mému stavu nepřispěla ani změna medikace - některé léky jsem musela vysadit úplně, u jiných jsem na polovičních dávkách a říkám si, jak dlouho jsem ještě schopná tyhle stavy vydržet. Jsem v péči psychiatra i psychologa, mám milujícího, trpělivého manžela, máme kde bydlet, máme nějaké peníze, původní rodina jakž takž funguje, přesto jsem fakt nešťastná, mám asi deprese, které střídají úzkosti, straním se lidí, zjistila jsem, že mám panickou hrůzu z psychiatrů a zdravotních sester (hroutím se, když kolem mě na klinice procházejí), dělá se mi špatně, když vidím kočárek nebo malé děti. Trpím šílenými pocity méněcennosti, mám plný invalidní důchod, ani před otěhotněním jsem nedokázala pracovat a trápí mě, že toho relativně hodně mám, mám navíc, co jsem tolik let chtěla, a přesto nejsem šťastná, jsem nucená přijímat i sebevražedné myšlenky - chápete - v těhotenství! To jsem fakt nečekala. Pár věcí zvládám, nesebepoškozuji se jako v minulosti, přestala jsem kouřit a snažím se jíst, přesto mi přijde, že je to málo, že nemůžu být dobrá máma, že je ve mně něco prostě špatně. Kdybych o dítě přišla/nebylo by v pořádku, tak to se sebou skončím. Cítím se pod hrozným tlakem, svírá mě šílená úzkost o zdravý toho dítěte a zároveň se bojím i o sebe, na což nejsem zvyklá. Kdybych dala na lékaře a čekala další roky, až budu konečně stabilní, tak vím, že bych se dítěte nikdy nedočkala, protože ta "systémová chyba" je ve mně tak hluboko, že ji nikdy úplně neodstraním a oni to ví taky, jen se chtěli krýt, kdyby něco. Dřív jsem zažívala pocity štěstí jedině, když jsem byla s dětmi, prý to s nimi umím, umím se o ně starat, tak jsem myslela, že vlastní dítě by mohlo dát mému životu jiný směr, protože všechny jiné směry do té doby byly špatně a vedly mě ke smrti. Teď mám strach, že už mi nikdy nebude dobře, nejsem schopná ani řídit auto. Mám výčitky svědomí kvůli manželovi, že nejsem šťastná, bojím se, že to bude mít dopad i na něj. Bojím se každé další změny, každé návštěvy u gynekologa... Myslíte, že je šance, že i u lidí, který mají špatný start, trpí nějakou vážnější psychickou poruchou (ale těhotenství není rozhodně kontraindikováno), tak že i tihle lidi můžou pak najednou po porodu začít fungovat relativně normálně. Celý život jsem si dítě přála, teď je mi fyzicky i psychicky špatně a děsí mě moje myšlenky, ale dítěte bych se nikdy nevzdala, přestože vím, že nebýt těhotná, bylo by mi lépe. Nejhorší na tom všem je moje 100 % víra, že to nezvládnu a nevím, jestli se s tím dá něco dělat. Hrozně závidím všem, u kterých se pocity deprese v těhotenství střídají aspoň částečně s radostí a pocity štěstí. Nečekala jsem, že těhotenství vyřeší moje problémy, ale myslela jsem, že to budu zvládat lépe. Myslím, že jsem přesně ten typ, u koho se snadno rozvine poporodní psychóza. Na velký stres a strach jsem ještě v zimě reagovala halucinacemi a teď jsem se odvážila mít dítě. Bojím se toho, že budu špatná máma, že nebudu mít energii, že zase skončím v nemocnici a tenkrát, že to bude ještě horší - nebudu už jen já, ale budu já a dítě, které by si zasloužilo fungující mámu. Jsou myslíte nějaké šance, že to bude dobré alespoň později - po porodu? Prostě tím těhotenstvím hodně riskuju, ale pokud bych to neudělala, skončila bych taky špatně, potřebovala jsem svému životu dát smysl.

Re: Psychiatrické onemocnění a těhotenství: Je šance, že bude líp?

Eva,1. 6. 2014 22:51

Dobrý den Kláro,
děkuji za důvěru, se kterou jste se na nás obrátila. Z Vašeho psaní chápu, že neprožíváte lehké životní období. Chápu ale také to, že jste velice odvážná a ve svém jádru silná žena. Určitě jste věděla, že těhotenství obrátí Váš život naruby a přesto jste do toho šla. Ta jiskřička jistoty, že to zvládnete ve Vás byla. Dokonce i Váš manžel jí patrně zavnímal. Toto je velice dobrý start :-)
Vezměte to celé tak, že těhotenství je pro každou ženu poměrně náročné období. Střídají se nálady, žena je více citlivá a také má pocity nejistoty z budoucnosti. Pokud cítíte, že Vám nevyhovuje péče lékařů a svírá se Vám žaludek z návštěvy zdravotnického zařízení, zkuste na to celé jít jinak. Určitě bych Vám doporučila navštívit nějakou soukromou porodní asistentku, se kterou budete ve velice příjemném prostředí. Můžete diskutovat o Vašich pocitech a potřebách více neformálně. Porodní asistentka Vám pomůže více se naladit na miminko, nebát se ho. Pomůže Vám také pečovat o sebe. Podpoří Vás v tom, abyste se přijímala taková, jaká jste a pomůže Vám i různými cvičeními přijímat Vaše měnící se tělo. Určitě se zkuste podívat na www.unipa.cz, kde naleznete sekci "pro rodiče", kde je mapa porodních asistentek podle krajů. Klidně mi napište i na mail a zkusím Vám podle bydliště nějakou konkrétní porodní asistentku doporučit, pokud jí budu znát. Vše se dá řešit a je dobré nezůstávat na vše sama :-)

Re: Re: Psychiatrické onemocnění a těhotenství: Je šance, že bude líp?

Klára,4. 6. 2014 17:47

Děkuji za odpověď a za odkaz na web. stránky. Pár - pro mě ducha přítomnějších - doktorů mi říkalo, že jsem ve skutečnosti silná, mě to ale nepřijde, musím se neustále srovnávat se silnějšími a to si pak člověk připadá hrozně. Viděla jsem u kamarádky, jak jí těhotenství psychicky prospělo, jak jí posunulo, byla na tom podobně jako já, stejné dg., podobné osudy, tak jsem to chtěla taky - konečně reagovat normálněji, být šťastná, starat se o někoho, kdo mi bude opravdu blízký, snažit se dávat druhému ze sebe to nejlepší, ale pořád se nemůžu zbavit sebevýčitky, že používám dítě, abych dosáhla toho, aby mně bylo dobře. Taky si říkám, jak pak budu k dítěti vstávat, když neusnu bez léků na spaní, které mě v noci úplně paralyzují, moc si to neumím představit, protože bez spánku bych umřela... Slepě jsem věřila tomu, že až otěhotním, všechno bude dobré, že budu dobrá máma, která dá svému dítěti víc než co dostala ona, ale teď o sobě vážně pochybuji. I jsem se přistihla při myšlence, že bych radši kluka než holku, což mi přijde taky ne úplně správné - přeci když se člověk rozhodne počít dítě, tak je to většinou 50/50, měla bych přece chtít stejně kluka jako holku, nepřijde mi to vůči tomu dítěti fér nějaké mé preference pohlaví, když to dítě nemůže za to, jestli je to kluk nebo holka, říkám si, co když bych třeba holčičce nedokázala dát tolik lásky... Mám hrozný strach, že v ní uvidím sebe a tohle mi nepřijde úplně zralé a přijde mi, že mám málo času na to, abych se s takovými myšlenkami nějak normálně vypořádala. O malé děti jsem se prý vždycky starala perfektně, jenže to nebyla taková zodpovědnost, je to jiné, když je dítě "cizí". Přijde mi, že se chovám trochu jako dítě a štve mě to. Dítě by nemělo mít dítě, ale možná chci, aby bylo všechno ideální a to stejně nikdy nebude. K té porodní asistentce - já nevím - nechci si moc tu skutečnost, že se blíží doba, kdy už nepůjde jenom o mě, připouštět. Nejradši bych to těhotenství nějak ignorovala, možná bych i to dítě méně stresovala a taky se za sebe stydím, za svoje myšlenky a tak, přiznat před okolím ještě víc, že něco nezvládám, že potřebuji větší péči něž třeba jiné těhotné, které to všechno zvládnou bez porodních asistentek apod. Možná pokud mi bude hrabat ještě víc, až před porodem, teď ani pořádně nevím, jestli bude dítě v pořádku, zjistili mi až teď, že nemám v pořádku štítnou žlázu - to člověku na psychice taky nepřidá. Hrozně se teď ve mně hromadí vztek na lidi, kteří mi nesmazatelně zkomplikovali život, místo abych se mohla v klidu soustředit na dítě, které by si to zasloužilo, tak mám před očima to, že bych některé lidi nejraději zabila. Léky, které by mi pomohly, si netroufnu vzít, protože se v těhotenství nesmí... přijde mi to hrozně nespravedlivé, že je někdo v pohodě a někdo prostě nemá klid, ať dělá, co dělá... a zase se projevuju jako sebelítostivé dítě... je to pořád dokola. Ale o té porodní asistentce aspoň přemýšlím - díky Vám - možná bude stát za to překonat svoje strachy... Akorát mi to všechno možná bude trvat déle. Není to přece úplně normální a běžné mít svou porodní asistentku, nechci vypadat navíc jako hysterka. Navíc na konci 4. měsíce - to je přeci brzy, ne?

Re: Re: Re: Psychiatrické onemocnění a těhotenství: Je šance, že bude líp?

Eva,5. 6. 2014 19:54

Dobrý den paní Kláro,
určitě není nic neobvyklého na tom mít svojí porodní asistentku. Já bych naopak řekla, že to je celkem běžná praxe u žen, které chtějí mít co nejlepší péči v těhotenství.
Vůbec se toho nemusíte bát a rozhodně není brzy. Vidíte sama, že se již teď měníte a potřebujete se na někoho obrátit s Vašimi otázkami a nebo jen tak vyslechnout. Určitě zkuste oslovit nějakou konkrétní porodní asistentku co nejdříve :-) Myslím si, že Vám to jen pomůže. Moc Vás zdravím, Eva Lorenzová

Re: Re: Re: Re: Psychiatrické onemocnění a těhotenství: Je šance, že bude líp?

Klára,6. 6. 2014 11:12

Tak dobře, já se nad tím tedy vážněji zamyslím. Díky moc

rozchod v těhotenství

Medvěd,17. 5. 2014 23:55

Dobrý den, s přítelkyní jsme necelý rok a čekáme chtěné miminko. Přítelkyně je v 11 týdnu těhotenství. Po celou dobu našeho soužití bych řekl, že jsme měli šťastné období, ale před dvěma týdny z ničeho nic začala do mě slovně kopat takovým způsobem, který ač milující partner těžko překonávám s cílem mě od sebe odehnat, ale úmyslně tak, abych Náš vztah ukončil já. Při dotazu, proč to dělá argument nenašla a protiřečí si. Změnila se jí osobnost a argument byl (Fyzický odpor v kterém si pak protiřečila, teď i moje přítomnost jí není příjemná). Když jsem se snažil zachránit náš vztah
a žádal jí ať to nedělá, je to ještě horší. Za mými zády se odstěhovala pryč.
Je pravda, že se vyskytl problém kde by jsme spolu žily, protože partnerka už dlouhodobě projevovala odpor s místem kde jsme byly dosud a chtěla se vrátit domů k rodičům. I když, jsem přistoupil na to, ať se vrátí a že já ji budu následovat jak to bude možné, nic se nezměnilo. Také si myslím, že se cítí, že je pro ni vše moc rychlé a necítí se být připravená k rodinnému životu.Teď jsme v situaci kdy nekomunikujeme a jsme od sebe. Říkám si, že ji nechám být v klidu počkám jestli nepřijde sama. Je to pro mě velmi bolestivé. Je možné, že by tento její psychický stav byl ovlivněn těhotenskými hormony ? Protože mi přijde, že reaguje bezdůvodně, sobecky a nepřemýšlí racionálně. Za jak dlouhou dobu by tento její stav mohl být ukončen ohledně hormonální změny? A je možné, že by tento psychický stav byl trvalý? Děkuji za rady.

Re: rozchod v těhotenství

Eva,18. 5. 2014 19:28

Dobrý den Medvěde,
chápu Vaše pocity, které se pojí se zklamáním, možná zmateností a beznadějí.
Víte, situace, ve které se nyní nacházíte není úplně neobvyklá. Jde o to, že každá žena reaguje na těhotenství po svém. Pro každou ženu, i když jde o chtěné a i plánované těhotenství, těhotenství představuje určité přelomové životní období. Mění se jí její dosavadní život a je logické, že taková žena chce být v prostředí, kde se cítí v bezpečí. Také mnohdy dochází k přehodnocení partnerského vztahu, což se možná stalo i u vás. Ženám někdy partner začne najednou vadit, i třeba jinak vonět. Je to zajímavé, ale je to tak i díky hormonálním změnám. Není třeba se nad tím rmoutit. Určitě to chce dát partnerce najevo svojí přízeň, to, že se na miminko těšíte a jste tu pro ně. Ale také je potřeba dát najevo respekt a prostor pro oddech, když si ho žena vyžádala. To, že se Vaše partnerka vrací domů chápu jako návrat do bezpečí. Asi opravdu potřebuje pochopení, klid a čas na všechno si zvyknout. Možná Vaše radost z těhotenství jí mohla stresovat, když ona sama ještě novou situaci nepřijala. Zkuste si s ní promluvit, nevzdávat to a uvidíte, že se časem zase spolu sladíte :-) Nejhorší by bylo, kdybyste se urazil. Zkuste pro její chování mít pochopení. S pozdravem Eva

Těhotenství

Kikinka,9. 5. 2014 17:10

Dobrý den, mám takový problém ..s přítelem jsem plánovaně těhotná..ale od té doby co se nám to konečně podařilo se nějak všechno hroutí... Začínám mít stavy kdy bych se nejradši sbalila a odešla od něj... Přestal se ke mě chovat jako k milované osobě, nechce se mnou spát, když má volno tak chodí radši pryč místo toho aby jsme podnikli něco spolu...No pokud mám říct pravdu nejhorší je pro mě to, že se mnou přestal spát..i když jsem si s ním o tom mnohokrát snažila promlouvat tak buď je unavený nebo nemá chuť. Nevím zda to jsou jen tzv. splašené hormony, že si tyto věci tak beru a nebo jestli to je realita. Kolikrát přemýšlím nad tím, že kdybych nebyla těhotná tak bych hned od něj odešla.. Cítím se hrozně nešťastná, každý den brečím ....nevím si rady co mám dělat :-( Můj dotaz sem asi patří jen tak z půlky ale můžete prosím poradit ?

Re: Těhotenství

Eva,17. 5. 2014 20:10

Dobrý den Kikinko,
Váš dotaz sem patří zcela jistě na 100% a ne jen způli. Doufám, že Vás svojí odpovědí uklidním. Váš dotaz není vůbec ojedinělí, ba skoro naopak. Těhotenství představuje jak pro ženu, tak pro partnera určité krizové období, které si každý potřebuje prožít po svém a potřebuje svůj čas si na vše zvyknout a se situací trošku začít "pracovat". JE přirozené, že ženy obvykle potřebují cítit v partnerovi oporu a pocit lásky, citu a také jistoty, že muž ženu miluje. To, že Váš muž miluje však nemusí dokazovat jen sexualitou. Muž v těhotenství potřebuje svůj čas, prostor pro zpracování této změny. Také jemu se změní jeho hodnoty, životní role, naplnění dne a zodpovědnost. Někomu to trvá déle (dělá, že se nic nedějě), někdo se tomu brání (snaží se si to nepřipouštět, protože nemá ještě něco vyřešeno) a někdo se na tuto situaci adaptuje úplně hned (a pak to zase naopak může ženě "překážet" či svazovat jí, protože ona ještě potřebuje prostor). Zkrátka, mám pocit, že Váš partner ještě potřebuje trošku čas, aby se s Vaším těhotenstvím srovnal. Neberte to ve zlém, opravdu to má každý muž jinak. Zkuste mu třeba koupit nějakou knížku pro nastávající otce (je jich teď na trhu docela hodně) a zkuste si s ním o vaší společné budoucnosti povídat. Vůbec na něj nenaléhejte, zkuste to hodně jemně, citlivě. Ukažte mu svojí jistotu v kramflecích, svůj záměr. Možná se inspiruje a vše se zlepší. K proměnám sexuality bych ještě poznamenala, že je mýtus, že by těhotná žena připadala většině mužům nepřitažlivá. Určitá chladnost spočívá v odlišných příčinách. Muž Vám třeba nechce stykem ublížit nebo mu není příjemné, že je u toho ještě někdo "třetí". Zkuste se nad celou situací netrápit, popovídat si s mužem a uvidíte. Mluvte hodně na své miminko a snažte se také být v kontaktu s ostatními těhotnými. Možná by Vám pomohlo souznění :-)

Psychika a fyzicka nevolnost

ludmila,7. 5. 2014 17:35

Dobry den, mam v tehotenstvi problem s fyzickou nevolnosti, ktera neni vyvolana pachy, chutemi apod., ale pouhou predstavou k cemukoliv se rozhodnout. Jsem v 17.tt a neni mi dobre temer v kuse od 7. tt. Navic se mi vubec nic nechce, nic me nebavi a kdyz neco nebo nekam musim, tak jen pri tom pomysleni je mi fyzicky hur. Donutit se k necemu zacina pro me byt pomalu neprekonatelny problem. Abych trochu priblizila svou situaci, mam uz dospelou dceru, pred otehotnenim jsem brala AD, ktera jsem vysadila hned pote, co se mi teh. potvrdilo. Nebylo to nejjednodussi, ale presvedcila jsem se, ze to zvladnu a ze to tak bude lepsi pro mimco i pro me. Bohuzel se to cele podepsalo i na partnerskem vztahu, pritel se nezachoval uplne podle meho ocekavani, ale nakonec se vyjadril, ze s nami chce byt. Jenze i s nim mam problem, ja jeho spolecnost nevyhledavam (nezijeme spolu), je mi cim dal vic lhostejny, obcas k nemu citim az averzi. Nejak mi ted pripada, ze nemam sanci to zvladnout a nevim, co s tim.

Re: Psychika a fyzicka nevolnost

Eva,17. 5. 2014 20:01

Dobrý den paní Ludimilo,
nějak cítím, že Váš problém není jen na tělesné úrovni (nevolnosti), ale je to hlavně o psychice. Na tomto místě bych Vám určitě doporučila, abyste zkusila zkontaktovat nějakého dobrého psychologa ve svém okolí. Těhotenství není důvodem pro zástavu užívání antidepresiv, musí se však upravit lék, který je pro toto období vhodný. Je možné, že Vaše současné pocity souvisí s náhlým vysazením léčby. Navíc těhotenství představuje pro každou ženu velkou změnu a určitou krizovou etapu v životě. Není proto dobré a vhodné zrovna v tomto období ukončovat léčbu, na kterou jste byla zvyklá. Vůbec za nic se nemusíte stydět, je to nemoc jako každá jiná. Pokud by Vám bylo nepříjemné se svěřovat takovémuto odborníkovi, zkuste ve svém okolí alespoň zkontaktovat (nebo ještě jako bonus) nějakou soukromou porodní asistentku. Jsme odbornice připravované na holistickou péči o těhotné ženy nejen při porodu, v šestinedělí, ale i v celém těhotenství. Uvidíte, že osobní kontakt Vám udělá moc dobře. Je důležité mít někoho, kdo Vás pochopí a s kým můžete své pocity probrat. Odkaz na svojí porodní asistentku naleznete např. na mapě na str. UNIPA.cz
Držím Vám moc palce, chce to být aktivní, nebýt v pasivitě. Vše zvládnete :-)
PS: na nevolnosti pomáhá vstávat pomalu, nejprve si sníst něco drobného a nedráždivého ráno v posteli než vstanete a pak pomalu vstát, také je na to dobrý třeba zázvor a také inhalační tyčinka pro nevolnostem od firmy Nobilis Tilia. Hodně fyzicky odpočívejte a snažte se být v kontaktu již nyní se svým nenarozeným miminkem.

Prosím o radu

Lucie,7. 5. 2014 14:30

Dobrý den, chtěla bych se zeptat.Mám tušení že jsem těhotná menstruaci jsem nedostala a příznaky které jsou při těhotenství mám taky jako bolení prsou,špinění,špatné nálady pláču a bolení břicha a nafouknuté.Ale dělala jsem si 8 těhotenských testů a ani na jednom se mi neukázali dvě čárky vždy jen jedna.Prosím o radu co mám dělat.

Re: Prosím o radu

Eva,17. 5. 2014 19:53

Dobrý den paní Lucie,
příznaky, které popisujete patří do kategorie tzv. nejistých těhotenských příznaků či pravděpodobných, ale rozhodně ne jistých. Tam by pak patřil vlastní průkaz miminka - jeho srdeční akce, jeho pohyby a jeho vyhmatání.
Doporučuji Vám buď ještě chvíli počkat na možná zpožděnou menstruaci (někdy se může zpozdit vlivem stresu, nevhodné životosprávy ...) nebo si zajít ke svému gynekologovi na krevní test na hcg - to je "těhotenský" hormon. S pozdravem Eva Lorenzová

loan offer

owen,11. 5. 2014 13:28

Musíte soukromých nebo podnikatelských úvěrů Pokud ano; Kontaktujte nás
Nyní: owenfinane08@gmail.com
Jméno:
Požadovaná částka:
Doba trvání:
země
Telefon №:
Pohlaví:
Děkuji vám,
paní trouba
E-mail: owenfinane08@gmail.com

Hádky s partnerem

R.Nováková,17. 4. 2014 16:44

sem těhotná mezi 4-5 měsícem a s partnerem se furt hádáme musím uznat že občas ale né tak často vyvolám hádku ale on mi dá na oplátku argunenty jako že mne opustí a tak podobně a věčinu hádek vyvolá on tim že prostě vyčítá mi věci který sem neřekla ale on si to tak nák špatně vyložil a zbytek vycucal z palce ajá se začnu hájit a hádáme se opět a používá necitelný a moc bolestivý argumenty aby toho nebylo málo tak mám ještě poruchu srdce a stím těhotenstvím se to ještě zhoršilo bohužel partner nebere ohledy nato že jsem nemocná ani že jsem těhotná natož že to může mýt vliv na miminko nevím co mám už dělat on to nemyslí zle ale zle vše dělá ty argumenty co používá jsou přehnaný a bodá mi tím vyloženě dýku do srdce občas se dostanu do situace kdy doslova ze stresu nemohu popadnout dech a házím svím tělem abych se nák nadechla mám strašnej strach jak o miminko tak o sebe ale i o strátu partnera který je mi vším ikdyž mi ubližje ale on nechce jen nevím jak mu to mám vysvetlit když má slova nechápe nebo snad ani pochopit nechce protože co chudák on je to odemně hnusný ale myslím si že se cítí věčně neprávem nedoceněný a to ho ve svém pohledu staví na první místo abychom se všichni oněj starali místo toho aby on se staral oto abych byla v co největším klidu a pohodě také proti mne v podstatě poštval svého bratránka s jeho přítelkyní a moc mně to mrzí protože je mám ráda a prostě nic nezvládám také jsme dočasně od sebe abych zařizovala s radinou zdravotní stav mně a miminka pochybuji že on mně bude doprovázet po doktorech když musí být v práci a nebo jeho rodina co má sama moc starostí tady mám své přátelé co mi pomáhajá a i rodina nehledě na nedostatek peněz mně doprovází po doktorech i když oto těší je jin zatajit náké mé zdravotní záchvaty které mám právě kuli partnerovi moc se bojím a potřebuju pomoct jinak to už prostě nezvládám nevim co si počít mám strašnej strach ztoho jak to vše dopadne nebo dokonce i zkončí jestli třeba smrtí rozchodem nebo špatným stavem miminka nevim si rady snad mi pomůžete

Re: Hádky s partnerem

Eva,24. 4. 2014 8:54

Dobrý den,
občasná výměna názorů mezi partnery může být zdravá, musí mít však únosnou míru. Rozhodně není v pořádku, abyste po hádce měla srdeční a dýchací problémy. Toto je velmi nebezpečné a rizikové. Udělala jste první krok, když jste se ozvala do této poradny, což je dobře :-) Sama cítíte, že takto to dále pokračovat nemůže.
Neznamená to, že se s partnerem musíte hned rozejít, ale určitě by to chtělo si s ním v klidu popovídat - bez výčitek a bez hádek - o tom, co Vás trápí, co potřebujete a jak vnímáte jeho roli coby otce vašeho děťátka. Ona totiž "hádka", která je zdravá je vlastně umění. Spousta lidí to neumí a tak se v určitém amoku uchylují k argumentům, které mohou opravdu velice zranit.
Myslím si, že by bylo dobré toto celé nenechávat jen sama na sobě. Je dobré se obklopit příjemnými lidmi, kteří Vás podpoří. Zkuste zkontaktovat nějakou soukromou porodní asistentku (na mapě na stránkách www.unipa.cz) a setkat se s ní osobně. Pak by bylo možné, aby se setkala s Vámi i s Vaším partnerem a o všem jste si popovídali. Myslím si, že potřebujete klid, zázemí, odpočinek. Takto není vhodné trávit těhotenství a blížit se k porodu. Toto opravdu není zdravé ani pro Vás, ani pro miminko. Zkuste se obrátit na nějakou Vám blízkou porodní asistentku nebo také můžete zkustit s partnerem zajít do partnerské poradny. Stačí se podívat na internet a nějakou vyhledat, mnohdy jsou jejich služby i zdarma.
Pokud budete chtít, ozvěte se mi, jak se situace vyvíjí. Držím palce, ať se vše brzy vyjasní a ustálí. Musíte si srovnat priority, kam určitě patří i ochrana miminka. Ještě mě napadá, že byste mohla zkusit praktikovat prenatální komunikaci - s miminkem si povídat, hladit si bříško. Zkuste do toho zaangažovat i partnera. Možná, že se trošku zjemní. Zkuste se více oba bavit o rodičovství. Nechci Vás strašit, ale je třeba mít na mysli, že Váš stres a pocity paniky mohou negativně působit i na miminko. Proto je opravdu žádoucí celou situaci změnit.

racova

lucie racova,3. 4. 2014 18:59

Ziji ve velki britaniji a mam problemi ze mam prestavi ze sem jak upir a ze semi lidi smejou a jeste ze spim skazdim nakoho se podivam a ja uz nev co vam stim delat beru praski uz 3mesice a moc mi to nepomaha a jeste semi stava ze vidim budocnos chtela bisem pomoc telefpni cislo/004207721446344

Re: racova

Eva,16. 4. 2014 9:21

Dobrý den,
bohužel nejsem psychiatr ani psycholog. Raději se svými potížemi oslovte tyto odborníky a nenechávejte svůj stav bez léčby. Nemusíte se za své vidiny a pocity stydět. Vše se dá řešit.
S pozdravem Eva Lorenzová