Jdi na obsah Jdi na menu
 


Na tomto místě se můžete anonymně ptát na různé dotazy týkající se psychiky v těhotenství, budeme se snažit Vám co nejrychleji odpovědět .

 

Pokud Vás zajímá problematika prožitků ženy v těhotenství, pravděpodobně Vás bude zajímat i problematika porodu a poporodního období :-) To je moc dobře, protože člověk by měl být aktivní a jít ve svém životě do hloubky. Ostatně celé toto životní období je pro každou ženu velkým mezníkem a životním uzlem...

 

A proč Vám toto píši? Nově jsem totiž založila stránky Obejmutí po porodu. Jakožto porodní asistentka jsem si všimla, že se ženám po porodu věnuje málo pozornosti. Vše se točí kolem miminka, ale co žena?

aha.jpg

Pokud Vás zajímají témata jako jak zpracovat svůj porodní zážitek, jak navázat kontakt se svým tělem, co to je kontaktní rodičovství, přírodní podpora zdraví po porodu, sexualita po porodu a další, mrkněte sem: http://obejmuti-po-porodu.cz/

NEBO MŮŽEME BÝT V KONTAKTU I NA FACEBOOKU: https://www.facebook.com/ObejmutiPoPorodu/

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Re: Odpověď pro pana Martina

Martin,4. 2. 2013 21:59

Děkuji za milou odpověď, mezitím jsem si věci uvědomil a zkoušel to napravit. Nejdříve v elektronické podobě (maily), a to bohužel nefungovalo, ikdyž jsem jí vše vysvětlil, podpořil.....nakonec mi napsala, že ke mě už nic necítí, a že naše miminko bude raději vychovávat sama. A ať se ho vzdám. To mě asi konečně probudilo, sedl jsem do auta a jel za ní. Ani nebyla překvapená, prostě tím zase překvapila ona mě. Promluvili jsme si, a ona mi řekla, že nevěří že ji miluji, že miluji jen to miminko. A že nechce mít rodinu jen proto, že dítě mám rád. Její rodiče spolu zůstali jen kvůli dětem, bez lásky a proto asi její obavy má nastaveny z dětství. Nevím, jestli ona miluje mě, a ikdyž tvrdí že ne, nemyslím si to. Často mi říká pravý opak toho co chce, asi mě zkouší. Nebo co naopak nechce, a pak je ráda, že to udělám. Je to zlatíčko. :-).Takže jsme se nakonec domluvili, že se budeme přechodnou dobu 1-2 měsíce vídat, resp. spolu trávit veškerý volný čas, a ona se pak rozhodne, co dál. Nevím, jestli je to správné, ale je to podle mého vstřícný krok. Trošku mám strach, že když budu moc hodný a ohleduplný tak jí to odradí, na druhou stranu být netečný také nejde. Miminko stále necítí, je hodně negativní, a já bych zase hladil její bříško....tak mi držte palce, a nějaký názor také přivítám. Děkuji

Re: Re: Odpověď pro pana Martina

Eva,14. 2. 2013 12:58

Pane Martine,
držím Vám palce a věřím, že se s partnerkou sladíte :-) Chce to velkou míru tolerance, respektu a také dobré komunikace :-)
Eva

Re: Co s tím?

Eva,4. 2. 2013 14:20

Dobrý den paní Martino,
těhotenství představuje opravdu velkou životní změnu. Není to dáno jen hormonálně, ale i tím, že se Vám proměňuje celý Váš dosavadní život. Je to velmi intenzivní emoční období.
Proto je velmi důležité umět si přiznat své emoce a pracovat s nimi. Mohou se Vás zhostit i emoce, které jste nečekala a ke kterým nevíte, jak se postavit. Zkuste nechat své emoce proudit, uvolnit je, ať jsou jakékoli. Dopřávejte si pro sebe hodně času, meditujte a relaxujte. Zkrátka zkuste se spojit se svým nitrem a se svými pocity a tužbami.
Myslím si, že Vaše agresivnější výpady vůči partnerovi mohou souviset právě s tím, že se ve vás kumulují pocity a potřeby a jednou za čas prostě tyto musí ven. Také to může být rozdílným očekáváním od partnera - něco od něho očekáváte a on to neplní. Jenže on nemusí ani tušit, co byste si přála. Partnerský vztah je hodně ovlivněn vzájemnou komunikací. Musíte mu říci, co potřebujete, o čem přemýšlíte, co Vás trápí. Ano, změny chování jsou do určité míry dány i hormonálně, ale není to způsobeno jen tím.
Paní Martino, zkuste se opravdu spojit se svým nitrem, uvědomte si své potřeby, přání a více komunikujte se svým partnerem.
S pozdravem
Eva

Neschopenka v těhotenství

Jana,22. 1. 2013 16:04

Dobrý den, chtěla bych se zeptat na nestranný názor. Jsem těhotná, 25.týden. Každý den dojíždim do práce 15 km, mám teď horší reflexy při řízení auta, kterým jezdím sama každý den. V práci mě to dost unavuje, stresové prostředí. Mám už jít teď na neschopenku nebo pracovat až do konce? Případně co říct gynekologoi, aby napsal neschopenku. Děkuji.

Re: Neschopenka v těhotenství

Eva,28. 1. 2013 15:34

Dobrý den paní Jano,
pokud se cítíte ve stresu a ne úplně fit, máte plné právo to sdělit svému ošetřujícímu gynekologovi. Nemusíte se ničeho bát. Společně se pak můžete domluvit jestli je vhodné dále pokračovat v zaměstnání.
Na druhou stranu je však také dobré si ponechat určitou aktivitu, abyste byla ve fyzické kondici

Nejhorší období v životě!!!

Jessi,23. 10. 2012 10:57

Ahojky,vždycky jsem si říkala jak to bude pěkný až budu jednou těhotná a budu čekat svoje první miminko..... Jak si to budu užívat a jak se budu těšit........ Protože všichni říkají jak je to krásný,jak to měli nejlepší období a jak si to užily....
Jsem ve 14tt a abych byla upřímná,tak těhotenství je pro mě zatím to nejhorší období co jsem kdy v životě zažila.....Muj vztah s přítelem je na bodu mrazu,jen se hádame. a když už se nehádáme,tak ležím v neskutečných migrénách,který trvají třeba 5 dní v kuse.... Je to prostě šílený... Ted už vím že nikdy víc těhotná nebudu!!!!
Vím že mě ted tady všichni odsoudíte,ale ja se na to dítě ani netěším..... Je mi 27 a myslím že nejsem připravená. Mam pocit že mít děti mi není souzený..... Nevím co se bude dít až se narodí :-(
Měla jste některá z vás taky takový pocity,nebo stavy??? Prosím o radu.... :-(

Re: Nejhorší období v životě!!!

Eva,25. 10. 2012 19:56

Jessi, z Vašeho psaní chápu, že na mateřství nejste moc připravená a že Vám bude chvilku trvat, než se s touto rolí ztotožníte. Být matkou není pro každého tak automatické, jak se zdá. Myslím si, že byste si o svých pocitech měla s někým promluvit - s nějakou kamarádkou, jinou těhotnou ženou nebo porodní asistentkou. Vaše pocity nejistoty a dokonce negativní emoce k těhotenství také patří. Buďte na sebe mírnější, nechtějte po sobě změnu hned. Dopřejte si odpočinek a o všem přemýšlejte. Čeho se nejvíce bojíte? Zkuste si představit samu sebe jako matku. Není to lehké, ale jde to. Paní Jessi, myslím si, že by to chtělo osobní konzulatci, takto přes počítač Vám nemohu více poradit. Doporučím Vám podívat se na mapu www.unipa.cz, kde naleznete mapu porodních asistentek po celé ČR, zkuste nějakou oslovit a ta Vám pomůže. Pokud budete potřebovat psychologickou pomoc, oslovte bezevšeho mojí kolegyni Elišku Kodyšovou - kontakt viz "o autorkách". Přeji Vám vše dobré, Eva

Re: Nejhorší období v životě!!!

Mag,27. 10. 2012 11:45

Ahoj Jessi, prožívala jsem ty samé pocity. Nechápala jsem, jak někdo může říkat, že těhotenství je nejkrásnější období v životě. Nesouhlasím s tím, když se někde říká a píše, že těhotná žena zažívá pocity štěstí, vyrovnanosti a podobné nesmysly. Pro mě byl první trimestr obdobím zoufalství, beznaděje, smutku, deprese, neměla jsem na nic náladu, nic mě nebavilo, často jsem brečela. Jsem teď v 35 tt a moje pocity se změnily k lepšímu teprve nedávno. Až donedávna jsem se na miminko netěšila, nijak se na něho nechystala, nepřipravovala žádné oblečení, prostě mě to "nebralo", neměla jsem žádné představy, co bude, až se narodí. A není to tím, že by jsme miminko s partnerem nechtěli! Chtěli jsme ho, ale nečekali jsme, že to přijde tak rychle, bez nějakého delšího snažení. A mě to najednou zaskočilo. Ve svých 38 letech - poprvé těhotná - jsem se cítila na mimino naprosto nepřipravená! Nikomu jsem to ani nemohla říct, těžko by to někdo chápal. Pořád ty otázky jako - těšíš se?... a nadšené ženy, že to musí být krásné atd. Blbost. Netěšila jsem se a nebylo to krásné. Pořád jsem ale věřila, že do konce těhotenství nebo nejpozději, až se narodí, tak se to změní. Říkala jsem si, že přece nejsem tak necitlivá, že až se narodí, aby mě to nechalo chladnou. Změnilo se to ve 30 tt, kdy jsme byli s partnerem na posledním velkém ultrazvuku, a já tam uviděla obličejíček našeho miminka. Byl tak krásný! Vypadal už úplně jak narozené miminko, zíval, vyplazoval na nás jazýček, protahoval se. Dost mě to vzalo, když jsem viděla, že v tom svém břiše mám opravdu takové už vyspělé miminko, které na mě spoléhá. Musím říct, že teď už se těším. A už jsem si konečně začala chystat i výbavičku pro něho (je to kluk). Takže věř tomu, že se to časem změní, ty Tvé pocity. Asi to je potřeba nějak přečkat, vydržet. Mě osobně nic moc nepomáhalo:-( Jedině snad, že jsem po příchodu z práce si zalezla do postele a četla si a hodně spala. Jediný spánek mě docela bavil:-) Držím moc pěsti, vím, co prožíváš!

Re: Nejhorší období v životě!!!

Veronika,27. 10. 2012 15:20

Jessi, vydrž! Strašně moc se v tobě teď děje, mozek Ti produkuje takový koktejl hormonů, že málo která z nás to zvládá s úsměvm.. ony na to potom ty maminky zapomínají, ale i já stejně jako Mag první měsíce probračela... a ani teď mi není vždycky veselo. Vlastně jediné co mě baví je číst si a zapomenout na svět kolem, ale věřím, že se to zlepší.. A že taky zapomeneme, až si poprvé miminko pochováme. :-)

Re: Nejhorší období v životě!!!

kačenka,17. 11. 2012 12:05

ahojkyJessi, naprosto tě chápu.Mě je sice 29 let, ale prožívám něco podobného co ty.Sice se s přítelem nehádáme, protože to jsme nedělali nikdy, ale naprosto ochladl co jsem těhotná.sotva mi dá pusu když přijde z práce, ani mě neobejme a to dělal celkem pravidelně.Myslím že to je proto, že chlapi se prostě bojí,nevědí do čeho jdou.No jo, jenže většina ženských prožívá to samí,ale to už si ty naši chlapi neuvědomují.jsou to trochu sobci.Mysli na své dítě,říká se, že jak se to narodí chlapi zjihnou a změní se.tak zkus tomu věřit.držím palce a přeju hodně štěstí a hezké těhotenství.

From :Jessi Re: Nejhorší období v životě!!!

Maryka,17. 12. 2012 13:23

Ahoj jsem v 17tt a řeším uplně to samé a asi se z toho zblázním...Na dítě se netěším a s partnerem jsem to ukončila,protože to nikam nevedlo.. myslím včera a ten se rozhodl,že mě bude citově vydírat řečmi typu umřu no...Je mi 26 a nechci dítě a hlavně v sobě ani nic necitím...Těžko najdu někoho kdo se mě bude snažit pochopit...co s tím dělat...netuším.:-(((

Dotaz

Pala,28. 11. 2012 11:22

Dobrý den,
nikdy by mě nenapadlo, že budu řěšit takovéhl stavy úzkosti jaké mám. Tyto stránky mě uklidnili, že nejsem sama kdo prožívá podobné úzkosti jako já. Je mi 25 let a před půl rokem jsem prodělal potrat. Na miminko jsme se s manželem moc těšili a moc jsme ho chtěli, byla jsem šťastná když jsem tehdy otěhotněla, ale potom nám prostě přestalo být srdíčko a 2x po sobě jsem musela na kyretáž. Když to shrnu, tak bych řekla, že po psychycké stránce jsem to zvládla velice dobře, brala jsem to prostě že to tak příroda zařídila a asi to tak mělo být. Každopádně asi po 2 mensturacích jsem chtěla začít zkoušet znovu otěhotnět a ono se to hned povedlo, byla jsem moc šťastná a nevěřila jsem tomu, že jsem opět těhotná. První trimestr jsem si opravdu užívala a byla šťastná, pořád se pozorovala jak mi roste pomaličku bříško, pořád si šahala na bříško jestli tam něco náhodou neucítím. Jemonže pak přišlo něco z čeho jsem teď uplně mimo a nedokážu si to racionálně vysvětlit a stydím se za to. Asi od 18. týdne těhotenství ( teď jsem ve 22. týdnu) mě jednou večer přepadla strašná úskoz, bylo mi najednou hrozné hork, rozbušilo se mi srdce, začalo mě bolet břicho, dostala jsem průjem a cel se třásla, ze strachu jestli jsem to opravdu takto chtěla a jestli jsem dost připracená na to miminko co v dunu přijde a najednou jsem prostě začala cítit, že nejsem šťastná, že jsem těhotná. Dost mě to tehdy vylekalo proč to tak je a prč se tak z ničeho nic cítím, naštěstí to samo odešlo asi za 2 dny a já byla zase v pohodě. Teď to ale na mě přišlo znovu, po 2 velkém ultrazvuku, bohužel už to ale tak rychle samo neodešlo a každý den se teď trápím nemůžu v noci spát a mám pořád strach jak to vše bude a jestli budu mít to mimnko ráda , když ho teď jakoby nechci a nejsem šťastná, že jsem těhotná. Paradox je fakt v tom, že k tomu vůbec nemám důvod něco takového cítit, mám dobrého manžela, který mě vyslechne za nic se na mě nezlobí, ale samozřejmě ho to taky trápí když mě vidí, s rodinou je taky vše v pořádku maminka se hrozně těší na vnoučka a pořád mi říka, že se nemám ničeho bát, že mi se vším pomůže. Já už si fakt připadám jako blázena a už mě to uplně štve že jsem taková že mi něco takového pořád pramení z mozku a nemůžu to nějak ovlivnit ikdyž jsem před tím byla tolik šťastná, pořád si říkám, že to třeba zase samo přejde jak před tím, ale tentokrát už to trvá asi 3 dny a je mi už fakt na nic, z toho jak nespím jsem hrozně unavená , tep mám 103, hrozně nízký tpal asi 2 kg už jsme aji zhubla, jak mám pořád průjem a nemůžu si nějak sama pomoct a dostat se z toho zase do té pohody. Bojím se co bude dál ..... byla jsem s tím u své gynekoložky a povykládala jí to a řekla mi, že je to uplně normální vlivem hormonů, že na některé ženy to takto působí, ale že by se to mělo co nejrychleji řešit ,protže se to může jen zhoršit a po porodě ještě víc a doporučila mi návštěvu u psychyatra. Jenže já jsem prostě nikdy nic takového nezažila vždycky jsem si se vším poradila sama a připadám si jak blázen, že bych měla jít k psychyatrovi a navíc nechi brát v těhotenství žádné antidepresiva aby to neublížilo miminku, chci být zase v normální pohodě jak jsem byla před tím. A jak tady píšete taky nechci patřit mezi nějaké zlé matky co se netěší na své mimnko a neužívají si těhotensví jak by měli, ale proč jsem byla tak šťasná a najednou nejsem. Prosím o nějaký názor nebo podobnou zkušenost a co Vám pomohlo.
Děkuji za odpověď.

Odpověď pro paní Pavlu

Eva,7. 12. 2012 22:15

Dobrý den paní Pavlo,
omlouvám se Vám, že odepisuji s časovým zpožděním.
Přemýšlela jsem nad Vaším dotazem a nevím, zda Vám mohu říci, že to, co nyní prožíváte je v rámci těhotenských změn a převratů normální, nebo je to příznakem zvýšené úzkostnosti.
Ať je to tak či tak, důležitější bude se podívat na příčiny pocitů úzkosti. Z Vašeho psaní mě napadají tři možné příčiny.
1) Jste úzkostnější typ a změny ve Vašem životě hůře snášíte. Jistě Vám na pohodě nepřispívá, že nemáte těhotenství pod kontrolou a že se Vám změní dosavadní životní styl. Vlastně skoro vše :-) Pokud to o sobě víte, pak bude nejlepší zkusit si o tom promluvit s někým, kdo Vám pomůže různými relaxačními a sebeuvědomovacími technikami tyto pocity zmírnit až odstranit. Zkusila bych proto zkontaktovat nějakého psychologa či psychoterapeuta. Rozhodně bych jako první volbu nevolila rovnou psychiatra.
2) Napadá mě, že Vaše úzkost může souviset s podvědomým strachem o zdraví a život plodu. Nyní, ve druhém trimestru těhotenství, kdy prvně můžete pociťovat pohyby miminka, si můžete více uvědomovat, že miminku tu skutečně je. Je možné, že tato Vaše úzkost se projevuje jako snaha ze situace utéct, zbavit se tohoto napětí. Proto se Vám vkrádají myšlenky na to, zda jste tohle opravdu chtěla, zda dokážete být dobrou matkou. Paní Pavlo, pokud vidíte jako tuto variantu pravděpodobnou, pak by to chtělo Váš strach o těhotenství rozpustit. Chtělo by to najít si dobrou porodní asistentku, se kterou si budete moci o všem promluvit. Naleznete jí například na stránkách www.unipa.cz Paní Pavlo, držet v sobě pocity strachu a bezmoci není dobré. Chce to si připustit všechny své emoce, ale raději s někým, kdo bude v té době s Vámi a podpoří Vás. Zadržené emoce a bloky mohou způsobovat právě somatické projevy - bušení srdce, nevolnosti, zácpu,... Zkuste se zamyslet nad tím, čeho opravdu se bojíte, pak s tím můžete něco udělat. Pokud zjistíte, že se vlastně bojíte o zdraví miminka, nevyhýbejte se kontaktu s ním. Zkuste na něj mluvit, říkat mu své pocity - jakékoli. Zkoušejte to pomalu, nemusí Vám to jí ze začátku snadno. Zkuste si také představovat samu sebe, jak jste maminkou. Jaká byste chtěla být? Jak byste chtěla své miminko vychovat? Zkuste nad sebou popřemýšlet. Také si dopřávejte hodně odpočinku, nebuďte na sebe přísná. Poslouchejte relaxační hudbu, choďte na procházky, mluvte o svých emocích, používejte aromaterapii, malujte, vypište se ze svých pocitů...zkrátka cokoli, pocity musí ven :-)
3) Poslední příčina Vašich úzkostných stavů mě napadá ta, že skutečně nejste připravená být matkou. Tato varianta mi však připadá nejméně reálná. Spíše si myslím, že obrovským strachem o miminko jste se dostala do role kdy jste v hrozném kruhu negativních emocí. Jak jsem psala výše, je žádoucí je prolomit.
Paní Pavlo, zkuste nad vším popřemýšlet,uvolnit se. Pamatujte si, že na všechny pocity máte plné právo a nic není špatně.
Je mi jasné, že takto Vám na dálku příliš pomoci nemohu, ale pokud byste potřebovala více poradit, můžete nás dále kontaktovat.
Držím Vám moc palce,
s pozdravem Eva

Dotaz

Světlana ,19. 11. 2012 11:14

Dobrý den,chtěla bych se zeptat,co mám dělat,jsem těhotná ve 4 měsíci a mám ještě 2 letého syna.Někdy je toho na mně moc,a psychycky to nezvládám,a malého u hodím,a potom toho lituji.Takovéhle problémy jsem měla i před těhotenstvim,ale zase prozmněnu jsem ubližovala sama sobě,ale jeto třeba jednou do roka nebo do půl roka není to pořád.Prostě se to na mě vyvalí po dlouhé době.A bojím se to řešit přes doktora nebo psychologa,protože se bojím,aby mi třeba nesebrali dítě,nebo děti prosím poraďte moc děkuji S Posdavem Bačová

Odpověď pro paní Světlanu

Eva,21. 11. 2012 22:29

Dobrý den paní Světlano,
to, že nám občas "prasknou nervy" se stává. Nemělo by to však vyústit v agresi vůči někomu dalšímu bezbranému či vůči sobě. Vím, že Vás toto jednání trápí a opravdu je třeba ho odstranit.
Takto přes internetovou poradnu Vám nemohu pomoci více než touto krátkou odpovědí. Nejlepší by bylo se svěřit se svým problémem psychologovi. Nemusíte se bát, že by Vás někdo z něčeho obviňoval. Důležité je, že chcete se svými nahromaděnými pocity něco dělat :-) Paní Světlano, dle mého názoru potřebujete tři důležité zdroje informací. Za prvé - zkuste rozebrat své pocity. Za druhé - měla byste si osvojit techniky, kterými budete umět ventilovat své emoce, ale průběžně a přiměřeně. Za třetí - měla byste posílit své výchovné kompetence. Vychází mi z toho, že by bylo dobré kontaktovat např. rodinného poradce. Znáte koncept Respektovat a být respektován? Podívejte se na stránky www.respektovani.com Také Vám mohu doporučit rodinnou a výchovnou poradkyni, která zároveň vystudovala i psychologii. Jmenuje se Eva Mikešová a zde jsou její stránky: www.evamikesova.cz Dále Vám nabízím kontakt na psycholožku Elišku Kodyšovou, která má email na sebe uvedený v rubrice " o autorkách".
Paní Světlano, pochvalte se za to, že jste se rozhodla se svým problémem něco dělat, a že jste se vydala na cestu... :-)
Mějte se pěkně, Eva

beznaděj

Andrea,13. 10. 2012 21:56

Dobrý den, s manželem máme cca 3 měsíce od svatby, braly jsme se po necelém roce známosti vzhledem k mému těhotenství, momentálně jsem v 7 měsíci. V počátku vztahu jsme společně překonali nepřízeň okolí a hlavně mojí rodiny a prosadili jsme si společnou "lásku", zažily jsme i rozchod, návrat, potrat apod.. Od začátku jsem měla o našem vztahu pochybnosti, ale překonala jsem je a jsme stále spolu… Bohužel ne moc šťastně :( pořád to přikládám mému těhotenství, hormonům, stresovým situacím a velkým změnám v mém životě… Poslední dobou se mi, ale manžel doslova zhnusil, hlavně když se napije, ale i všeobecně a občas nechápu kam jsem dala rozum, oči a lásku teď momentálně také moc necitím… :(. Všechno mi na něm vadí... Je mi z toho všeho smutno už kvůli miminku které společně čekáme... Vždycky jsem chtěla spokojenou a hlavně úplnou rodinu.

Velice děkuji za odpoveď

Re: beznaděj

Eva,25. 10. 2012 19:28

Dobrý den paní Andreo,
těhotenstvím si žena uvědomuje, že se její dosavadní život mění a že vstupuje do neznáma. Proto je jedno z nejvzrušujících, ale i nejnáročnějších životních období. Je to jakýsi přechod do dalšího způsobu života a vůbec není samozřejmé, že je to jen období pozitivních pocitů a harmonie. Stejně tak, jak se měníte Vy, tak se mění i Váš partner. I pro něho znamená těhotenství obrovskou změnu. Vám se může zdát, že to najednou není "ten pravý", kterého jste si vysnila. Když si přečtete pár příspěvků níže, zjistíte, že vůbec nejste jediná, která tyto pocity má. Jde o to, že v období těhotenství se mění vlastně vše a někdy se může stát, že máme tendenci o všem pochybovat, jsme více citlivé a zvažujeme všechny varianty možností.
Pokud jste si s partnerem v poslední době nerozuměli, zkuste si o tom promluvit. Uvědomte si, že i pro něj to je zlomové období. Pokud Váš partner pro Vás ztrácí kouzlo spíše na emocionální rovině - nikoli z nějakého jeho chování, pak zkuste své pocity respektovat a uvolnit je. Dejte jim prostor. Stejně tak jak přišly, mohou zase odejít. Zkuste spojit racionální myšlení s emocemi. Uvědomte si, co se Vám na partnerovi líbí a proč ho obdivujete. Pak si to srovnejte s tím, proč se Vám partner odcizil. Paní Andreo, pevně věřím, že Vaše nynější pocity souvisí s životní změnou a že se vše zase brzy ustálí. Možná by Vám pomohlo sdílete Vaše pocity s nějakou jinou těhotnou ženou nebo se osobně svěřit nějaké porodní asistence z Vašeho okolí. Pokud by Vaše pocity neodcházely v řádech týdnů, pak se nejspíše jedná o vážnější partnerský problém. Pak by bylo dobré ho společně s partnerem řešit a nebo zkusit o pomoc požádat i partnerskou poradnu. Ale opakuji, myslím si, že vše je na bázi životního přelomu. Dejte si prostor pro přemýšlení, uvolněte se, relaxujte a dívejte se na svět pozitivně. Zkuste se obklopit dalšími těhotnými ženami. S pozdravem Eva

Proč nejsem šťastná?

Ella,24. 9. 2012 7:02

Dobrý den,
možná nad mým "problémem" jen zakroutíte hlavou, ale já vážně nevím co si počít...
Před týdnem jsem zjistila že jsem těhotná, asi 6 tt a od té doby stále brečím a jsem nešťastná.. S přítelem jsem spolu necelý rok, ale známe se mnoho let a jsme dobří přátelé a když čtu příspěvky ostatních žen, musím říct, že mám skvělého a úžasného muže, který mi na naprosto neplánované a nečekané těhotenství řekl, že mě miluje, chce se mnou být a že se o nás postará, ať se ničeho nebojím.
Když vidí, že zase brečím, utěšuje mě a je na mě tak hodný, že si snad ani takovou podporu nezasloužím..
Rozbrečím se nad e-shopem s kočárky, výbavičkou, plenkama, vůbec si to nedokážu představit.. Já mám být máma? Měla bych už být, bude nám oběma 32.. Ale chci to opravu? Já vážně nevím... Většina mých kamarádek už děti má, nebo jsou právě těhotné, stejně už jsem ztrácela téma hovoru, jako jedna z mála bez dítěte... Ale chci se vůbec bavit o plenkách a o tom jak je úžasné být "těhulka"? Naskakuje mi husí kůže z tohodle pojmenování. Brrr.
Letos se mi měl spnit sen strávit celou zimu na horách, právě jsme v procesu stěhování do Krkonoš, po 5 letech konečně pryč z Prahy..koupila jsem si novou vybavu za mnoho peněz a teď se na tom kopci ani neprojedu a mám si místo toho vybírat neforemnou těhoteskou bundu.. A přítel bude na sjezdovce a já sama zavřená na vesnici v baráku jako ve vězení budu topit uhlím, protože jezdit na SNB těhotná asi vážně nemůžu. Život má vážně smysl pro černý humor.

Vím, že jsem hrozná, jiné ženy se snaží o miminko, touží po něm, tak jako moje nejlepší kamarádka, té to trvalo 6 let a moc se natrápila. A mě se to jako všechno povede, že ani nevím jak. Když jsem chovala miminka svých kamarádek, já so opravdu moc příla být máma. Splnilo se mi to. A já místo abych byla šťastná, sobecky myslím na vysněnou zimu na horách a brečím, nespím, je mi špatně a bolí mě břicho. Jsem nesnesitelná sama sobě, tak jak se mnou pak má vydržet on? Směje se a ulidňuje mě, že je to všechno hormony. Jasně že jsou, ale je to fakt strašný. Stěhuju se teď někam, kam bych se nikdy nestěhovala, vědět, že budu čekat díte. Chtěla bych mít dítě ve vlastním domě, vlastním hnízdě, který si sama zařídím. Takhle se přestěhuju, abych se pak stěhovala možná někam jinam, nikdo zatím neví kam, u čehož nemůžu sama zvednou ani jednu hloupou krabici.
Já jsem tak zvyklá se starat sama o sebe a teď jsem najednou závislá na jeho pomoci a ještě hodně dlouho budu..a stávám se tak moc zranitelnou..hrozně se bojím. Jak to zvládnu, jak to zvládneme, jestli budu umět být dobrá máma. Moje máma moc nebyla a není, tak jsem se to neměla od koho naučit. Oba jsem s přítelem z rozvedené rodiny a víme, že to je to co nechceme nikdy našim dětem dopusiti. On je vážně úžasný, chytrý chlap, co má rozum, dokážeme si o všem popovídat, rozhodně má pochopení pro to jak mi je vic než málo který chlap. Taky tu zprávu přijal mnohem lépe než já... vždyť já ji vlastně ještě nepřijala. Když mě všera viděl zase brečet, zeptal se mě, jestli by teda nebylo jednoduší, kdybych šla na potrat, když mě tak pořád vidí nešťastnou. A já do teď nedokážu říct, že to dítě chci. Přitom jsem z přesvědčení proti potratům a 10 let jsem brala HA přes všechnu její škodlivost, jen proto, aby se mi nikdy nestalo nechtěné těhotenství. Před 2 roky jsem ji vysadila, ať má moje tělo čas se vyčistit, než budu jednou chtít být těhotná... a teď tu v 5 ráno sedím a brečím, že jsem a nevím, jestli chci, i když zpátky to stejně vzít nejde.. Připadám si, jako když se rouhám, protoiže děti jsou dar od Boha a bojím se, že o něj za trest přijdu, když si ho nedokážu vážit..
No když si to tak po sobě přečtu, nejsem spíš zralá na odbornou pomoc? :-(

Re: Proč nejsem šťastná?

kikina,28. 9. 2012 14:42

Budete určitě skvělá maminka , právě proto se bojíte že mu nedáte tu lásku , kterou Vy jste od své maminky nezažila , ale Vy budete určitě jiná. Já lásku maminky také nezažila , vychovala mě babička . Když se mi narodili děti , tak jsme od s nimi jezdili lyžovat , plavat , hrát tenis atd. a užili jsme si to s nimi a mohu říct , že děti mají hezké vzpomínky na dětství. Buďte ráda, že Vás manžel podporuje . Až se dítě narodí , budete nejšťastnější maminka na světě..

Re: Proč nejsem šťastná?

Eva,30. 9. 2012 6:11

Paní Ello,
jak si sama můžete přečíst v naší poradně, Vaše pocity nejsou vůbec ojedinělé. Takovéto smíšené pocity, které bilancují původní způsob života a zároveň polemizují nad novým, jsou zcela normální a vůbec za ně nemusíte mít výčitky svědomí.
Paní Ello, zdá se mi, že Vám chybí sebedůvěra, že vše zvládnete. Já vím, že to je těžké. Vcházíte do situace, kterou neznáte a kde se od Vás "očekává" velká zodpovědnost a orientace na miminko. Ale co bude s Vámi? Skutečně ztratíte úplně vše? Nebo těhotenství může něco odnést, ale i přinést? Zkuste se na celou situaci dívat pozitivně, zkuste zapojit svojí fantazii. Vyčleňte si pro sebe čas a klid, kdy se zkusíte soustředit na Vaše pocity. Zkuste si připustit všechny, žádné nejsou špatné! Napište si, jaké jsou pozitivní a jaké jsou negativní, z čeho máte strach. Zkuste si také představit sebe, jaká byste chtěla být matka. Jak byste chtěla vychovat své miminko. Na druhou stranu si představte samu sebe, jak dokážete i v těhotenství ponechat své zájmy. O všechny přeci nemusíte přijít. Paní Ello, pokud zjistíte, že je těhotenství pro Vás příliš velká změna, měla byste si o tom s někým popovídat. Stačí nějaká kamarádka nebo Váš partner, který se dle Vašeho psaní projevuje jako empatický člověk. Zkrátka nezůstávejte na své pocity sama. Také se můžete ozvat znovu k nám do poradny.
Abych to celé shrnula. Vaše pocity jsou zcela normální. Nyní bude důležité neutíkat od svých pocitů, ale věnovat se jim a polemizovat. Srovnat si své myšlenky...s pozdravem, Eva