Psychika ženy v těhotenství

Dobrý den,
známky, které popisujete, patří do známek nejistých. Chápu Vaše obavy, je možné, že i případné nevolnosti atd. jsou však právě od stresu a ne od těhotenství. Doporučila bych Vám však vyčkat do příchodu obvyklé menstruace. Zkuste vše pustit, nechat být, stejně s tím nyní již nic nemůžete udělat :-)

Dobrý den,je mi 43 let a jsem těhotná. Vždy jsem si miminko přála,ale nikdy jsem neměla partnera,který by si ho přál taky.Otěhotněla jsem neplánovaně s přítelem,který má svou rodinu,a vím,že ji nikdy neopustí. Jsem ve 26 tt,a trpím depresemi,které jsem mívala i před těhotenstvím,ale které jsem pomocí léků zvládala. Při zjištění,že jsem těhotná jsem je na radu lékaře asi během 3 týdnů vysadila. Nějakou dobu jsem to zvládala,ale pak to opět přišlo. Jsem stále smutná,nic mě netěší,z ničeho nemám radost,stále brečím,mám strach,ze všeho co musím,co bych měla udělat,zařídit atd. Nejsem schopna normálně fungovat. Když mám jít na nějakou kontrolu, je mi už několik dní dopředu špatně,někdy i zvracím. Beru už skoro 14 dní opět antidepresiva,ale ještě nezabrala a to mě ještě více ubíjí. Jsem na rizikovém t., bojim se sama vycházet ven, na procházku.Když je někdo se mnou,je to trochu lepší,jsem si jistější. Ale vždy není někdo po ruce. Jsem sice u rodičů,kteří jsou v důchodu,ale mají hospodářství, cca 5 km od bytu,tak nebývají přes den doma.
Chtěla bych být zase v pohodě,užívat si i drobných radostí, a těšit se,ale teď mi to připadá jako nemožná věc. Potřebuju být v pořádku já,abych zvládla i to malé a ostatní věci. Vím,že to chce čas,ale ten mi připadá jako největší nepřítel. Vím,že musím vydržet,ale to je to nejhorší,co mě ještě čeká.Je to už moc dlouhé,a zlepšení v nedohlednu.

Dobrý den paní Mattys,
děkuji Vám za důvěru, kterou vkládáte v tuto poradnu. Myslím si, podle toho, jak čtu Vaše sdělení, že bude nejlepší, když na svoje těhotenství nebudete po ženské stránce sama. Velice bych Vám doporučila kontaktovat nějakou soukromou - komunitní porodní asistentku, kterou můžete dohledat např. na stránkách www.unipa.cz - Unie porodních asistentek. Zde je mapa krajů a tam naleznete Vám nejbližší porodní asistentku. Pokud byste měla ráda i psychoterapeutickou péči, což v případě depresivního ladění moc doporučuji, zkuste vyhledat nějakého psychoterapeuta a docházet k němu. Mohu Vám doporučit paní Mgr. Ratislavovou, Ph.D., která je porodní asistentka a také se věnuje psychoterapeutickému poradenství. Je z Plzně.
Víte, těhotenství obecně představuje pro každou ženu velikou změnu a nejistotu, je dobré nebýt v tomto období sama. Dnes existují jemné metody a techniky (vycházející ze starých tradic), kterými se můžete otevřít, pouštět svoje strachy, přijmout svoje měnící se tělo, sblížit se s miminkem - aromaterapie, malování, jóga, prenatální komunikace. Ale nejvíce bych Vám doporučila právě kontakt s nějakou "svojí" porodní asistentkou, která Vás těhotenstvím provede, podpoří Vás u porodu i po porodu. Uvidíte, že cesta bude jemnější a příjemnější :-) Moc Vám držím palce, Eva

Dobrý deň, mám 35 rokov a čakám druhé dieťa s druhým partnerom. Po narodení prvého syna manžel začal naňho žiarliť, prejavila sa u neho maniodepresia (na ktorú odmietol brať lieky) a bol na mňa agresívny, až som bola nútená od neho odísť. Po nejakom čase som si našla terajšieho partnera, za ktorým som sa presťahovala cez pol republiky, aj kvôli tomu, že tu má dobrú prácu, ale brala som to asi aj ako únik pred dovtedajším životom. Počas prvého tehotenstva som bola šťastná, preto ma prekvapuje tá beznádej čo cítim teraz. Môj partner je veľmi seriózny a je naňho spoľah, v tomto smere nemôžem cítiť neistotu. Je však pragmatik, nerozumie tomu čo cítim a jeho obranou voči mojim náladám je ich ignorovanie. Čím sa viac tvári, že je všetko v poriadku, tým viac sa cítim sama a opustená. Napadajú ma myšlienky, že mu nechám syna, dcéru dám na adopciu a ujdem niekde ďaleko. Ja viem, že je to nezmysel, vždy sa z toho našťastie spamätám, svojho syna nadovšetko milujem a nedokázala by som ho opustiť, ale začínam mať zo svojich nápadov strach. Mám pocit, že som sa vždy doteraz vedela pozrieť na problémy zvrchu a triezvo ich vyhodnotiť. O to viac ma desí, keď neviem ovládať návaly neistoty a popritom mi partner na to nedáva ani nejaký vážny dôvod. O syna sa stará ukážkovo, má ho veľmi rád, vidí sa v ňom, mňa má tiež rád, aj keď nie je typ, ktorý ma len tak pobozká a objíme, čo mi veľmi chýba, ale viem, že ma ľúbi a ostatne som o tom vedela už predtým a bola s tým stotožnená, ako prejavuje lásku. Ďakujem

Dobrý den paní Vlaďa,
to, co píšete, se mi zdá jako přirozená reakce na vyšší potřebu projevení citu a lásky od Vašeho partnera. Píšete, že víte, že Vás partner miluje, ale že svoje city nedává moc najevo. Víte, těhotenství je vždycky (i když už je po několikáté) záležitost velmi citlivá, kdy se každá žena cítí zranitelná. Ženy se často stávají přirozeně i více citlivé a touží po silnějších důkazech lásky a pocitu bezpečí, protože poté se mohou uvolnit a prožívat naplno své těhotenství. Paní Vlaďa, důležité z mého pohledu je si toto uvědomit :-) Vše je normální :-) Zkuste si svoje pocity popsat, říci si, co Vám chybí, co by Vám udělalo radost a zkuste si o tom se svým partnerem promluvit. Důležité při tom je ho nějak do projevů lásky nemanipulovat, pak se to většinou mine účinkem. Někteří muži (ale i ženy) mají veliký problém říci své partnerce, že ji mají rádi, že ji milují, i když to tak opravdu je. Napadá mě, jestli neznáte knihu Pět jazyků lásky. Je tam nádherně vysvětleno, jak může láska promlouvat a vždycky to nemusí být slovy, ale třeba skutky (péčí o děti, domácnost) - velmi Vám ji doporučuji. Také Vám doporučuji hodně mluvit se svým nenarozeným miminkem, povídat si, zahrnout do komunikace i svého synka, uvidíte, že i zde se budete sytit pocitem lásky, bude to aktivní :-) Vždy je lepší být aktivní než v pasivní roli. Moc Vás zdravím a přeji krásné těhotenství. Když budete chtít, napište, jestli se něco změnilo... Eva

Dpbrý den, chtěla jsem Vás poprosit o radu. Jsem v 9tt, můj přítel je o deset let mladší a dítě jsme chtěli. Jenže, v poslední době se mi můj přítel začíná protivit, téměř ho nesnáším. Nedokážu to ovlinit. Navíc si odjel na dovolenou s kamarádama, a mě nechal samotnou, nějak se s tím nedokážu smířit. Prý to dělá pro mé dobro. Já bych stejně nejela, ale jde mi o to, že se tak rychle rozhod. Připadám si jak blázen. Myslíte si, že je to jen hormonama, že se to uklidí???
Ale na dítě se moc těší. Děkuju

Dobrý den paní Petro,
změny v partnerství jsou v těhotenství poměrně časté. Může to být dáno, jak píšete, hormonálně nebo také velkou životní změnou, ve které se pár nachází. Proto je dobré, když si dáte oba dva k sobě vzájemně větší toleranci a trpělivost. Každý si musí na novou situaci zvykat trošku po svém a ni na tom nemění ani fakt, že jste miminko plánovali. Zkuste si o svých pocitech se svým partnerem promluvit. Co byste od něho ráda získávala (pozornost, laskavá slova, přítomnost atd.), abyste se cítila dobře? Co Vy sama můžete udělat proto, abyste se cítila dobře? Souvisí Vaše pocity nejistoty a třeba vzteku jen s Vaším přítelem? Zkuste se hodně obklopit přírodou, relaxujte, odpočívejte. Zkuste třeba nějaké omalovánky pro dospělé :-) a nechte plynout svoje pocity. Vše musí jít ven. Doporučuji Vám najít si také svojí porodní asistentku, která Vám bude průvodkyní těhotenstvím a i třeba porodem a šestinedělím. Mějte se krásně, Eva

Dobrý den, chtěla bych se zeptat, jsem 29 týden těhotna a s přítelem jsme jako kamarádi. Spim s dcerou ve vedlejší místnosti a on sám. Sex nemáme vůbec a on si me jako zeny vůbec nevšímá. Neobejme,nepolibi,nepohladi proste nic jen jako kamarád ale me tohle strasne chybi a každý den jsem moc smutna . Jemu jsem vse rekla ale jako kdyby neslyšel. Vůbec mu nechybim. Asi se z toho zblázním , co dál? Děkuji

Dobrý den Mirko,
určitě Vám mohu doporučit, abyste si o svých pocitech se svým partnerem promluvila. Nevzdávejte to po prvním neúspěchu! Muži někdy svoje emoce spíše skrývají a potřebují mít pro své otevření se klidné a bezpečné prostředí bez nátlaku a výčitek. Zkuste si udělat pěkný večer a v klidu si o všem promluvit. Vím, že toto téma je pro Vás zraňující, ale pokud budete odtušovat, o nic se to nezlepší. Víte, proměna sexuality partnerů v těhotenství dost často nesouvisí s nepřitažlivostí partnerky (to si my ženy často myslíme). Častokrát to souvisí třeba s pocitem toho, že Vás chce nechat v klidu, nebo je mu nepříjemné, že je při milostném aktu "svědek", Váš plod :-) Pokud Vás ale změna chování Vašeho partnera trápí, určitě to řešte!!! S pozdravem Eva

Je mi 23 let,mam dceru 3,5 let.Je celkem ziva,narocna, i kdyz mi s ni casto pomahaji moji rodice.S jejim otcem neziju,rozesli jsme se a nyni je ve vykonu trestu.Mam pres dva roky partnera,ktereho miluji,nase budoucnost je ale taky nestala,protoze za nekolik mesicu bude muset taky nastoupit do vezeni a to na nekolik let.Dva dny pred vanoci jsem zjistila,ze jsem tehotna.Z pocatku to byl sok,pak jsem se ale rozhodla,ze to nejak zvladnu a o to malicke se dokazu postarat a necham si ho.I kdyz to bude tezke.Vcera jsem byla na prohlidce a tam zjistili,ze cekam dvojcata.Nevim co mam delat,psychicky jsem se uz na to jedno zacala chystat,tesit.Ted jsem strasne smutna,protoze dve nemuzu zvladnout-pravdepodobne sama,s dcerou plus dve male,jen jedna materska,zadny jiny prijem.Co mam delat,jak se rozhodnout,je mi ze sebe hrozne.Potratu se strasne bojim,mam strach z vycitek a pocitu prazdna.Jsem asi blazen,ze ani nevim,jaky mam nazor a CO VLASTNE CHCI....Rikam si,ze deti jsou dar,nic se nedeje jen tak,ze je to pro me vyzva...Ale v mem pripade spis sebezniceni.

Dobrý den,
musím přiznat, že Vaše cesta životem je docela klikatá :-)
Slavný Malý princ řekl: "správně vidíme jen srdcem". Myslím si, že pocity zmatku, strachu a nebezpečí ve Vás vyvolává racionalita, myšlení. Je jasné, že postarat se o malé děti jen z jednoho platu nebude nic lehkého, ale také to nebude nic nemožného. Nemohu Vám říci, jak se máte rozhodnout. To nemůže udělat nikdo jiný než Vy. Cítím ale, že srdcem jste se rozhodla si děti ponechat a rozum Vám říká něco jiného. Musíte se sama rozhodnout, jakou cestu zvolíte. Je jasné, že ať se rozhodnete tak či tak, ovlivní to celý Váš život. Některé věci se stávají, že se stát mají a do jaké míry nám přísluší o nich rozhodovat? Zkuste si představit svůj život s dvojčaty. Co Vám to dá a co vezme?

Postarám se o tebe i tvé nenarozené miminko,pokud by jsi chtěla se mnou bydlet v Praze,tak mi písni mailík a domluvíme se,přijed můžeš třeba hned,budu rád,bydlím sám a miminko bych moíc chtěl.Budu ti hladit rostoucí bříško a tešit se s tebou na mimčo,pokud toužíš po tom samém,tak se ozvi.Martin z Prahy
E-mail: chcimiminko@email.cz
Nezapomeň na nějakej telefon na sebe,ozvu se ti !!!

tak jsem vcera podstoupila interrupci,pisu sem protoze nemam nikoho kdo by mi asi porozumel.strasne si to vycitam,pritel jako by cekal az to udelam a ted jen vycitky.nemuzu se mu ani podivat do oci,mysli si,ze mi to nic nedela,ze jsem v poradku a on je ten dotcenej-strasne me boli srdce az dnes to prichazi k sobe,vcera jsem byla jak v nejakem snu.nesnasim sve telo,nechci se ani svlict a jit do sprchy,je mi ze sebe zle.jsem zvedava,kdy tohle skonci.musela jsem se alespon vypsat.dekuju

Dobrý den,
vaše pocity chápu. To, jak jste se zachovala, bylo Vaše rozhodnutí, které již nabylo platnosti. Pocity zklamání, lítosti, možná i zloby jsou pochopitelné. Pokud jste se takto jendou již rozhodla, trvejte si na svém a zbytečně se k rozhodnutí nevracejte a trvejte si na svém. Jistě jste pro to měla své důvody. Zkuste si odpustit. Promluvte si o všem se svým partnerem a nenechávejte na sebe dopadat výčitky ostatních.

Dobrý den, prosím Vás o radu. Jsem těhotná, 18. týden. Doma mám už 5ti letou dceru, která se mi narodila předčasně ve 26. týdnu těhotenství. Naštěstí je úplně zdravá. Ale já mám strach, že se to nyní bude opakovat, že zase porodím předčasně. Myslela jsem na to tak, že jsem si vypěstovala takové chvění na hrudi a bušení srdce vždy když jsem v klidu a myslím na to. Toto chvění jsem už dříve mívala (cca rok zpátky), jsem poměrně úzkostná. Moje otázka zní, nemohu tím ovlivnit průběh těhotenství, nebo zdraví mého miminka? myslím tím chvěním na hrudi. Jinak se cítím úplně normálně, jsem veselá, směju se, funguji úplně normálně, na miminko se těším, jen mě trápí to chvění na hrudi, které nemůžu zastavit, děje se to proti mé vůli. Co by mi pomohlo? Piji meduňku. Děkuji za odpověď

Dobrý den paní Moniko,
myslím si, že Vaše chvění na hrudi je způsobeno velkým strachem z toho, že se může zase opakovat předčasný porod. S časem, jak se blíží Vaše zkušenost z předešlého porodu, se mohou Vaše příznaky zesilovat. Pro plod bušení Vašeho srdce nebezpečné není, nicméně určitě cítí, že nejste v harmonii a může zavnímat určitý Váš stres. Pak je však ale také možné, že z extrémní úzkosti si můžete vyvolat nějakou reakci dělohy. Nechci Vás tím vůbec děsit, to je spíše extrémní situace. Spíše bych Vám proto chtěla doporučit, abyste se svými pocity pracovala. Musíte je ventilovat, pouštět, nebát se jich... už jen tím, že si je uvědomíte, hodně ulevíte. Zkuste si třeba psát deník nebo v ideálním případě si o svých straších s někým popovídat. Ideální by byla třeba soukromá porodní asistentka, která by Vám byla blízká a která by Vás dokázala nasměrovat tak, abyste se pokud možno cítila jak tělesně, tak psychicky v pohodě. Můžete si jí najít na www.unipa.cz Mnoho porodních asistentek dochází i přímo domů k maminkám :-) Dále bych Vám určitě doporučila si s miminkem v bříšku hodně povídat. Nebát se tam dát vazbu už teď. Můžete mu povídat o svých pocitech, i o svých straších, o tom, jak ho máte ráda. Prostě cokoli, věřte, že miminko potřebuje cítit Vaší lásku. Také je velice důležité, abyste věřila svému tělu a také miminku. Z dalších aktivit doporučuji využívat třeba aromaterapii (např. růžovou vodu v rozprašovači či meduňku, např. i do aromalampy). Také jsou dobré chvíle v přirodě a různé meditace. Přeji Vám, ať dojde k psychické úlevě. Eva

Dobrý den, prosím Vás o radu. Plánovali jsme s přítelem miminko, těšili jsme se a ono se to povedlo hned na poprvé. Najednou se ve mně vše otočilo. Jsem v 10tt od 6 do 7 tt jsem nepřetržitě brečela, že nevím, co budu dělat, že najednou žádné dítě nechci, že budu mít velké břicho a že už nebudu moci dělat věci jako dřív. Potom jsem se z ničeho nic na 14 dní uklidnila, do té doby než jsem šla k doktorce a tam mi ukázali na ultrazvuku, jak se miminko hýbe a otáčí. Ale já jsem necítila skoro žádnou radost a od té doby jsou tu návaly pláče znovu. Přijdu si zlá a vím, že miminko za nic nemůže, že za to můžu sama. Ale pořád se mi honí hlavou, že ho nemám ráda a že ho ani nebudu mít ráda. Pak přemýšlím, co bude až se narodí. Že nevím o dětech vůbec nic a nebudu vědět, co si mám počít a že se všechno od základu změní, že budu kojit ani nevím jak, přijde mi to jak ostuda než přirozená věc a jak budu říkat mamce a taťkovi babi a dědo a já najednou nechci nic měnit. Přijde mi, že si s přítelem sami 2 vystačíme. Nepomáhá mi ani když si o tom s někým promluvím, na chvilku je to lepší a za chvíli jsem na tom zase jako předtím. Bojím se, že se zblázním. Když jsem doma sama, tak si tam přijdu hrozně, nemůžu to vydržet a přitom jsem vždy byla ráda doma sama. Přemýšlím o potratu, ale vím, žen tím nic nevyřeším. Přítel je mi velkou oporou, má velkou radost, ale přijde mi, že jsem na to sama, že mě nikdo nedokáže dost pochopit. Nevím už co mám dělat.

Dobrý den Majko,
moc Vás zdravím a jsem ráda, že jste v sobě našla odvahu se se svým problémem svěřit. Jste na počátku svého těhotenství a je logické, že se Vám mění celý svět. Některá žena na to reaguje jen lehce, někoho se to dotýká více. Obecně se však polemika o budoucím životě týká všech nastávajících maminek. Paní Majko, tu nejdůležitější věc jste již udělala - připustila jste si své pocity! Nyní je dobré se netrápit pocity viny a být pod zbytečným tlakem. Nespěchejte na sebe, snažte se hodně odpočívat a o věcech přemýšlet. Vždy, když něco končí, i něco začíná. Díky mateřství můžete dospět, můžete být více zodpovědná za svůj život, můžete získat více lásky a autenticity v životě... a neznamená to, že ztratíte své vnitřní dítě, nebo že už nebudete tou dcerou, kterou jste byla... To vše zůstává, akorát se to přesouvá do jiného rozměru... Myslím si, že by Vám hodně mohlo pomoci si buď začít psát o svých pocitech deník, nebo se o svých pocitech s někým pobavit. Ideální se mi pro to jeví porodní asistentka. Zkuste na www.unipa.cz najít na mapě porodních asistentek nějakou tu svojí a zkuste se s ní osobně setkat. Uvidíte, že Vás pochopí a pomůže Vám se na těhotenství zadaptovat. Píšete, že často hovoříte se svým partnerem, to je moc dobře, je dobré zůstat i u toho. S pozdravem, Eva

Dobry den,
jsem na konci 4mesice tehotenstvi, posledni dny me trapi posmutnele nalady a velika u unava. Presto jsem velmi aktivni a stale pracuji

Dobrý den, jsem ve 2. měsíci těhotenství, s přítelem jsme to plánovali i přesto, že jsme spolu teprve 10 měsíců, brala jsem dlouhodobě antikoncepci a myslela jsem si, že to jen tak nepříjde, mám ráda párty, společnost, ráda si dám pivo...nakonec to přišlo po 4 měsících a já z toho začala být v šoku, první noc jsem zvracela, přitom mi vůbec špatně není a najednou to začalo. Začala jsem na přítele bezdůvodně řvát kvůli nesmyslům, že je málo komunikativní, že bych chtěla někoho hezčího, že mi přestal vonět, vygradovalo to tím, že jsme měli jet na výlet, ale já ho opět před výletem servala, celý den byl z toho špatný, vždycky ho to drží. Přijeli jsme domů, já sešlápla plyn a odjela. Nakonec na mě doma nečekal a odjel do svého rodného bydliště k mámě na 2 dny. Hodně mi to pomohlo. Popovídala jsem si s kamarádkami a udělala si pěkný čas. Dokonce jsem se i podívala na seznamku, abych si uvědomila co mám doma. Přítel je tolerantní, klidný a společné plány také máme, i když je to většinou na mě něco vymyslet, to je asi to, co mě začalo hodně vadit a přišel mi jak pako, ale na druhou stranu, předtím jsem měla psychopata a když to srovnám, s tímhle chlapem budu mít doma klid a pohodu a ještě mě nebude v ničem omezovat. Domluvili jsme, že si dáme občas dny, kdy budeme bez sebe a každý si uděláme program po svém. Děkuji za to co tu píšete, protože jsem si uvědomila, že v tom nejsem sama. Hodně jsem přemýšlela, že s ním nebudu, vadila mě i jeho přítomnost, ale opravdu mi pomohlo si udělat svůj den a popovídat si s ostatníma chlapama a kamarádkama. Mohla bych mít doma ignoranta, opilce, agresora, výčitkáře a nic z toho on není. Zvažtte to. Nemusí to být na celý život, ale to dítě potřebuje tátu u sebe.